Pět oblastí výchovy k sociální spravedlnosti

Pokud se řadíte mezi pedagogy, pro které něco jako sociální spravedlnost ve třídě nebo jiném kolektivu zůstává už dlouhou dobu oříškem, tento článek je psaný přímo pro vás. Nastíníme zde pět oblastí, které jsou součástí výchovy k sociální spravedlnosti: komplexní porozumění obsahu, kritické myšlení, aktivita a společenská změna, osobní reflexe a vědomí multikulturního kontextu skupiny.

Tento rozměr výchovy se v českém vzdělávacím kontextu prolíná průřezovými tématy Osobnostní a sociální výchova, Výchova demokratického občana a Multikulturní výchova. Povzbuzuje studenty k aktivnímu postoj vůči vlastnímu vzdělávání a pedagogy k rozvoji participativního, inkluzivního a kritického prostředí výuky. Nezkoumá jen sociální odlišnosti a nerovnosti, ale soustředí se i na rozložení moci a privilegií, které je způsobují. Motivuje žáky ke kritickému přezkoumání útlaků na institucionální, kulturní a individuální úrovni, aby sami působili žádoucí změny a převzali tak alespoň částečně odpovědnost za podobu společnosti, ve které žijí.

Vzali jsme si na pomoc článek od Heather Hackman (plná citace níže). Všechny oblasti, které ve svém článku jmenuje, mají potenciál přispět ke společensky spravedlivému kolektivu. I když mohou být fungovat samostatně, jejich kombinace jejich efekt posiluje.

1. POROZUMĚNÍ OBSAHU

Komplexní porozumění obsahu má tři dimenze:

Faktická informovanost – kolektiv je seznámen nejen s nejznámějšími principy v dané tematice, ale jeho informovanost má širší a hlubší záběr, což umožňuje kritické prozkoumání obsahu a případnou diskuzi.

Historický kontext - pomáhá porozumět reálným situacím, které vedou ke společenskému útlaku. Musí být brán z kritické perspektivy, protože historie je často formulována členy dominantní skupiny.

Makro a mikro měřítko - odráží heslo „mysli lokálně, jednej globálně“ - porozumění celosvětovému měřítku vykresluje závažnost problematiky a motivuje tak kolektiv ke konkrétním změnám k lepšímu. Zároveň je zde vidět, jak dynamika třídního kolektivu odráží širší společnost.

2. KRITICKÉ MYŠLENÍ

Pouhá znalost ale ne vždy vede k reálné změně. Prezentace informací jako konečné pravdy zároveň nese riziko dogmatismu nebo reprodukci marginalizace skupin nebo jednotlivců. V opačném případě je vždy prostor pro debatu a kritiku tématu. Příklady součástí kritického myšlení v kontextu výchovy k sociální spravedlnosti jsou:

Více úhlů pohledu – různé pohledy na jednu věc se nemusí se navzájem vylučovat – mohou například zdůrazňovat pouze určitý aspekt tématu. Decentralizace analytického rámce, širší pojetí problému. Pátrání po dalších alternativách dominantního náhledu na marginalizaci.

Analýza efektů moci a útlaku – zkoumání souvislostí konkrétních událostí a motivace jejich aktérů.

3. AKCE A SOCIÁLNÍ ZMĚNA

Tento aspekt přináší posun od možného cynismu a beznaději k hmatatelným výsledkům výchovy k sociální spravedlnosti. Možnost prakticky reagovat na informace a využít případnou kreativní energii plní atmosféru nadějí a vyvrací argumenty typu „jeden člověk nemůže nic změnit“, „nemám čas něco měnit“, nebo „stejně se nic nezmění“.

Pedagog by měl své žáky mimo jiné učit o jejich občanských právech a povinnostech odpovědnosti – například participace, hlasování a protestu. Stačí nahlédnout do historie sociálních změn v naší zemi, a žáci se setkají s širokou škálou příkladů společenské změny v praxi.

4. SEBEREFLEXE

Reflexe vlastní osoby, aktivity a moci ze strany pedagoga umocňuje efekt jeho výchovy k sociální spravedlnosti. Ukazuje v praxi sám na sobě, že i privilegia žáků samotných mohou být brány jako norma, která nemusí být zasloužena vlastní aktivitou. Žák nebo učitel si ji nemusí vůbec uvědomovat, a přitom automaticky očekávat od svého okolí „přiměřené“ reakce.

Reflexe vlastní pedagogické praxe zároveň slouží jako neustálý motivační prvek, protože nenechává prostor falešnému pocitu spokojenosti sama se sebou a zároveň vede k hledání alternativ. Tím, že pedagog/žák začne v kritice a změně u sebe samotného, předchází pocitům frustrace, které často úvahy o sociálních problémech způsobují.

5. VĚDOMÍ MULTIKULTURNÍHO KONTEXTU SKUPINY

Tato oblast definuje konkrétní rozpoložení a potřeby třídního kolektivu i jeho jednotlivců a tím určuje obsah i formu všech čtyř předchozích oblastí. Seberozmanitější kulturní uspořádání třídy není důvodem, aby se pedagog této výchově vyhýbal. Při tomto vědomí je klíčové bezpečné prostředí pro diskuzi na příbuzná témata, podporovat očekávání rozdílných životních zkušeností, a kulturně relevantní a odpovídající pedagogiku.

Zdroj:

Heather W. Hackman (2006): Five Essential Components for Social Justice Education; Equity & Excellence in Education, 38 (2): 103-109. DOI: 10.1080/10665680590935034

copyright © University of Massachusetts Amherst, College of Education, www.umass.edu/education, reprinted by permission of Taylor & Francis Ltd, http://www.tandfonline.com on behalf of University of Massachusetts Amherst, College of Education.