Líba Taylor: Plasty by se měly zakázat

Do 28. června máte možnost navštívit v Českém centru Praha komponovanou výstavu programu globálního rozvojového vzdělávání PRVák „Z místa na místo“, která se zabývá pohybem lidí a věcí v globalizovaném světě. Kromě interaktivních objektů si na výstavě můžete prohlédnout vítězné práce žáků českých základních škol, kteří na téma pohybu a migrace lidí či transportu věcí naší běžné spotřeby ve světě tvořili výtvarná díla. Jednou z členek poroty výtvarné soutěže byla světově uznávaná fotografka Líba Taylor. Povídali jsme si spolu nejen o výstavě „Z místa na místo“ a o tématech migrace, ekologické stopy a udržitelnosti, ale také o africkém kontinentu.

Zaujal Vás některý obrázek a na základě jakých kritérií jste vybírala?

Zaujalo mě jich několik a vybírala jsem na základě kreativity. Líbilo se mi sledovat, jak si děti samy interpretují přístup k ekologii a vůbec k problémům světa, a jak toto téma dokázaly rozvinout.

Myslíte si, že má ekologicko-vzdělávací výstava smysl?

Výstava určitě smysl má. Myslím si, že malé děti si tyhle věci zaznamenají a budou si je pamatovat.

Pokud byste si měla vybrat téma pro fotografii, vztahující se k výstavě, jaké byste zvolila?

Celý život jsem samozřejmě dělala migraci, ale asi bych se vrhla na ekologickou stopu, protože mne zajímá turismus jako forma jednoho z největších průmyslů vůbec. Další věc, která mne naprosto fascinuje a rozčiluje zároveň, jsou odpadky. Všechno se dělá z plastů, které jsou nezničitelné. Myslím si, že by se o nich mělo hodně mluvit a mělo by být zakázáno je používat. Když jsem byla poprvé v Keni, tak jsem na severu viděla stromy s velkými ostny, které byly ověšené igelity. Už tenkrát, před třiceti lety, se u nich v obchodech začalo dávat všechno do igelitový pytlíků a Afričani na to nebyli zvyklí, protože odpadky vůbec neznali. Nechápu, proč se u nás plasty nezakážou a proč se nehledají jiné alternativy. Myslím si, že opad je jeden z největších problémů, který máme. Když jsem žila v Anglii a jezdila jsem na lodi z Francie do Anglie, tak jsem několikrát viděla, jak igelitové pytle s odpadem vyhazují do moře. Možná, že dnes už to mají zakázané, tak to třeba nedělají.

Myslíte si, že se liší recyklace v Anglii a v Česku?

To nevím, v Anglii se odpad třídí stejným způsobem jako v Čechách, kdy se kolem kontejnerů za tři dny začnou tvořit haldy, protože se do nich všechno nevejde. Myslím si, že lidi recyklují, otázka je, co se s odpadem děje dál.

Zajímáte se o pohyb potravin ve světě?

O potraviny se zajímám. Přijde mi hrozně smutné, že jíme nekvalitní jídlo, protože putuje přes celý svět. Je sice hrozně prima mít exotické ovoce, jenže u nás nemá žádnou chuť. Trhá se zelené, aby přežilo cestu. Obzvlášť ovoce v Čechách je hrozné, protože dostáváme odpad, který už nikdo v Evropě nechce. Vše je o penězích.

Preferovala byste, abychom kladli větší důraz na sezónní potraviny a větší podporu místních farmářů?

Já bych byla určitě pro. V Česku se dá vypěstovat hodně věcí a naši předkové věděli, jak je skladovat, aby vydržely celou zimu. Proč se k tomu nevrátit? Proč nejsme schopní skladovat české potraviny ve velkém a prodávat je během zimní sezóny? Jezdila jsem hodně do Nairobi (hlavní město Keni – poznámka redakce) a odtud lítá možná i několik desítek letadel denně, které převážejí zeleninu a kytky. Většinou se vozí do Holandska, ale jsou pro celou Evropu. Velký problém představuje znečisťování atmosféry, ale také podmínky lidí, kteří pracují na plantážích. My tady hrozně chceme exotické ovoce a oni doma nemají ani vodu, protože se všechna spotřebovává na polích. Problém s vodou je v zemích třetího světa i tak dost velký. To mi přijde strašně nespravedlivé.

Měla jste někdy možnost plantáže navštívit?

Přímo ne, protože se na ně dost dobře nedostanete. Majitelé vědí, že jsou hodně kritizovaní, takže si je dost hlídají. O situaci ale víte, protože mluvíte s lidmi, kteří tam pracují. 

Procestovala jste kus světa. Dá se říci, že je Vám Afrika nejbližší?

Favority nemám, z nějakého důvodu jsem známá jako fotografka Afriky. Možná je to tím, že jsem tam byla víc než kdekoliv jinde. Žila jsem v Anglii a z ní je daleko jednodušší letět do Afriky než třeba do Asie, protože je to relativně kratší cesta.

Jedním z témat výstavy byla otázka migrace a uprchlictví. Zažila jste nějaký nepříjemný zážitek spojený s migrací?

Zažila jsem hodně špatných zážitků, ale ten nejhorší byl myslím v roce 1994, kdy vypukla Rwanda. Uprchlíci běhali nejdřív do Tanzánie a potom na druhou stranu do Konga. Během jednoho dne přešly přes hranice miliony lidí, takže situace byla naprosto nezvládnutelná. Lidi byli nemocní a začali umírat a byli nakažení špinavou vodou, přišla cholera. Byla to katastrofa úplně biblických proporcí. To bylo asi to nejhorší, co jsem v životě viděla.

Jakou máte naopak veselou vzpomínku z Afriky?

V Africe jsou naprosto fascinující děti ve školách. Školy jsem navštěvovala hodně a ty malé děti, co se tam dostanou, jsou opravdu šťastné, učí se a hrozně se snaží. Školní docházka je tam velký problém, protože se musí platit poplatky a mít uniformy. Když potom vidíte děti, které chodí v otrhaných uniformách po starších sourozencích, jak jsou strašně šťastné, tak vás to chytne za srdce.

Měla jste opakovaně malárii. Neodradila Vás od cestování do zemí třetího světa?

Ne, malárie jak je nepříjemná, tak je strašně rychlá. Když víte, co máte, vezmete si prášky a do čtyřiadvaceti hodin jste v pořádku. Samozřejmě může zanechat následky a můžete na ni také umřít.

Fotíte celý život. Co Vám fotografování dává?

Strašně mě baví objevovat nové věci a fotografování mi to umožňuje. Jako fotograf máte možnost podívat se všude tam, kam se normálně člověk nedostane. Zároveň jde o využití kreativity a předávání mého pohledu na věci dál.

- rozhovor s Líbou Taylor vedla Jana Strbačková