Rozhovory
Rudolf Reitz: Přeji Adře spolehlivost a užitečnost
Předseda správní rady Nadace ADRA, výkonný ředitel o. s. ADRA (1992 – 2004)
Proč jsi začal spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
Na tuto otázku neumím odpovědět.
Jaký projekt, na němž ses podílel, Tě nejvíc oslovil?
Určitě adresná pomoc do Sarajeva, suplování pošty mezi Českou republikou (uprchlíci a příbuzní) a Sarajevem. Měl jsem možnost setkat se osobně s lidmi na obou stranách a vím, že častokrát jsme byli jediní, kdo lidem zasaženým válkou zprostředkovával spojení s vnějším světem.
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
Do Sarajeva jsme zajížděli s adresnými zásilkami velmi často i mimo čas vyhlášeného příměří. Nejdramatičtější býval dojezd do Sarajeva v noci přes horu Igman. Museli jsme jet se zhasnutými světly a s vědomím, že po nás začnou kdykoliv střílet. Jednou byl náš konvoj ostřelován srbskou armádou na cestě do Sarajeva. Dostali jsme několik zásahů. Díky Bohu, projeli jsme. Ne nepodobné a stejně dramatické byly výjezdy z města. Stejná cesta, stejné ohrožení.
Dnes už se mé vzpomínky, i na události velmi bolestivé a plné strachu, mění často v úsměvné historky, jako bylo kupříkladu zapomenutí mé manželky ve válečném území. Upevňují ve mně rovněž důvěru v Toho, který nad našimi cestami s humanitární pomocí držel ochrannou ruku.
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Spolehlivost a užitečnost.
Ivo Řehák: Byl jsem svědkem obrovské solidárnosti jednotlivců i organizací
Koordinátor povodňové pomoci, fundraiser, výkonný ředitel o. s. ADRA (2002 – 2004)
Proč jsi začal spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
V roce 2002 mi bylo nabídnuto místo koordinátora a fundraisera v jedné osobě. Nabídku jsem přijal, a získal tak spoustu zážitků, které bych jinde prožít naprosto nemohl. Bylo krásné být u poskytování pomoci jak pro naši republiku, tak i pro zahraničí.
Jaký projekt, na němž ses podílel, Tě nejvíc oslovil?
Byl to „projekt“, který se vyhlásil sám od sebe. Jedná se o povodně roku 2002 v Čechách. Byl jsem svědkem obrovské solidárnosti jednotlivců i organizací, a to od nás i ze zahraničí. Zažil jsem ale i spoustu negativních projevů od našich spoluobčanů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mohly v takové situaci objevit.
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
Po povodni 2002 se na nás valilo obrovské množství pomoci, pro kterou centrální sklad Adry kapacitně absolutně nedostačoval. Velmi laskavě nám tehdy vyšel vstříc Motorlet Jinonice, který nám bezplatně pronajal své dva protiatomové kryty. Do všech skladů, které jsme měli, od rána od šesti až do půlnoci každý den proudila pomoc. Jednoho večera, asi kolem desáté, přijel člověk s plně naloženou Avií. Přivezl všechno možné, co se postiženým záplavami v jejich zoufalé situaci mohlo hodit. Byly to většinou věci úplně nové, právě nakoupené. Požádal jsem ho, aby mi o své zásilce řekl něco bližšího. A nestačil jsem se divit. To on sám v jednom malém moravském městě vyhlásil na náměstí materiální sbírku na pomoc vytopeným. Po skončení své práce se tam se svojí Avií postavil a nakládal, co mu lidé nosili. Když skončil, sedl do vozu a přijel k nám do Čech, do Adry. Tam jsme náklad, samozřejmě s jeho pomocí, vyložili a druhově roztřídili. Pak odjel zpátky na Moravu. Ještě před jeho odjezdem jsem se chtěl ujistit, že si zítra vezme dovolenou, aby se po tak náročné šichtě dal do pořádku. S naprostou samozřejmostí mi odpověděl: „Ne, normálně jdu makat.“ Víte, to jeho nasazení ve prospěch potřebných - bez ohledu na svůj volný čas, pohodlí a osobní náklady - mne tehdy zasáhlo. Ale podobných případů jsem zažil mnohem víc, ať ze strany svých spolupracovníků – zaměstnanců Adry, tak dobrovolníků, ale i dárců.
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Přeju jí, aby měla i nadále pro svoji věc ty nejsprávnější lidi. Protože na to neexistuje kategorie lidí běžných, kteří ráno „odejdou s bandaskou“ a hned, jak jim „padla“, s prací končí. Těmhle zvláštním lidem – adrákům – totiž mnohdy šichta teprve začíná, když ostatní již končí.
Vítězslav Vurst: Nejpodstatnější v celé práci v Adře jsou lidé
Proč jsi začal spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
Bylo to racionální rozhodnutí. Na Moravě nastaly záplavy (1997) a bylo třeba něco dělat. Zavolal jsem na Adru a tím to začalo...
Jaký projekt, na němž ses podílel, Tě nejvíc oslovil?
Bylo toho víc. Jen některé: Způsob, jakým jsme zmedializovali dárcovskou SMS pro tsunami, a konečný výsledek (vybralo se jejím prostřednictvím více jak 50 milionů korun). Návštěva hřbitova a školy po teroristickém útoku v Beslanu. Cena Michala Velíška a setkávání se všemi „hrdiny“. Ale i to, že jsme vnesli do pomoci lidem po mimořádných událostech rozměr psychosociální podpory.
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
Nejpodstatnější v celé práci v Adře jsou lidé. Je úžasné vždy znovu objevit nové lidi, kteří překvapují svým přístupem (obyčejně tak, jak by to člověk nečekal). Pro mne je bezesporu nejsilnějším zážitkem poznání těchto lidí - a to ať v České republice, tak v zahraničí. Je to jako nádherný náhrdelník. Je normální, že s některými lidmi člověk prožije i zklamání, ale těch skutečných „perel“ je víc.
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Aby se jí vždy dařilo naplňovat poslání vyjádřené v krásném logu a aby se nikdy nestala sama sobě cílem.
Liduše Horáková: Stačí přece trochu času a lásky...
Dobrovolnice (1992 - 2005)
Proč jsi začala spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
Já jsem se do pomoci zapojila již v době převratu v Rumunsku. Začala jsem se sbíráním šatstva, které tam Rudolf Reitz odvezl. Oblečení jsme pak využili i doma po rozsáhlé prezidentské amnestii pro propuštěné. Město Frýdek-Místek bylo naší iniciativou nadšeno a prodalo Adře dům, kde jsme zřídili kancelář a šatník (dnes v něm sídlí Dobrovolnické centrum ADRA). Tam jsem pak spolu s dalšími ženami začala dělat sociální a charitativní práci, měly jsme velmi dobrý kolektiv a bavilo nás to. Spolupracovaly jsme se sociálním odborem města, který nás posílal ke konkrétním osobám. Později začali potřební chodit již k nám sami. Pomáhala jsem už jako dítě. Maminka mě posílala k babičkám a dědečkům, kterým jsem chodila uklízet a nakupovat. Asi jsem ten „gen pomáhání“ dostala do vínku. Velkou oporou mi vždy byl v této práci manžel.
Jaký projekt, na němž ses podílela, Tě nejvíc oslovil?
Oslovily mě všechny projekty dělané s láskou. Pomoc obětem války v bývalé Jugoslávii, kde lidé opravdu trpěli hladem. Pomoc Čečensku, kdy ze sedmi kamionů byl tehdy jeden celý naplněn trvanlivým chlebem z Frýdku a kdy se i školy zapojily sběrem hygienických potřeb a hraček. Dále práce v uprchlickém táboře Vyšní Lhoty, účast na pomoci při povodních u nás i v zahraničí. Lidé nám nosili pomoc dokonce i v noci. Také jsme chodili každou neděli do domova důchodců krmit injekční stříkačkou babičky a dědečky.
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
Nezapomenu, jak nám všichni starostové a primátorka Frýdku-Místku fandili. Nikdy neodmítli, když jsem je o něco požádala, byli opravdu nápomocní. Bez odboru sociální péče bych nedokázala nic. Než jsem však vzala za kliku jejich dveří, vždy předcházela modlitba. Jednou jsem chtěla zažít, jak to vypadá v místech, kudy prošla povodeň. Slávek Vurst mě vedl po stromě nad rozběsněnou řekou, ale voda mě začala táhnout dolů. On mě však chytil a rychle převedl do bezpečí. Také mě potěšilo převzetí ceny „Křesadlo“ v roce 2006. Jde o symbolické poděkování těm, kteří zdarma svůj volný čas věnují obecně prospěšným činnostem.
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Jsem ráda, že ADRA pokračuje dál ve vyšlapaných stopách a pomáhá lidem, kteří se nemají tak dobře jako my, a přála bych si, aby tomu tak bylo i nadále. Stačí přece trochu času a lásky...
Miroslava Žaludová: Velmi si cením dlouhodobé spolupráce s tzv. adráky
Tajemnice, koordinátorka PR oddělení, členka rady občanského sdružení (1992 – dodnes)
Proč jsi začala spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
Hned při vzniku Adry v roce 1992 jsem dostala nabídku pracovat v ní. Neváhala jsem tehdy a spolupracuji s ní průběžné různým způsobem po celou dobu její existence. Humanitární a charitativní organizace v podstatě byly u nás v té době něčím novým a mě velmi lákalo podílet se na pomoci lidem, kteří se dostanou do svízelné životní situace.
Jaký projekt, na němž ses podílela, Tě nejvíc oslovil?
Určitě pomoc obětem války v bývalé Jugoslávii – především dětem, matkám a starým lidem. Kamiony jsme dopravovali pod hlavičkou ADRA mnohdy v ohrožení života řidičů stovky tun potravin, lékařského materiálu a oblečení (nejvíce do Sarajeva), a přesto řidiči říkali: „Bylo to peklo, ale bude-li potřeba, pojedeme znovu. Ještě jsme nezažili, že by nám někdo říkal, že jsme svatí a líbal naše auta.“ Před naší kanceláří navíc stály fronty uprchlíků, ti nás z vděčnosti objímali a nosili nám tisíce balíků s potravinami pro své nejbližší – na konkrétní adresy, jež si pak převzala místní ADRA a dopravovala je k lidem. Velmi si cením i dlouhodobé spolupráce s tzv. dobrovolníky – adráky. Jejich úsilí, elán, obětavost a vytrvalost jsou obdivuhodné. Díky za ně!
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
Nelze nezapomenout na okamžik, kdy jsme jako organizace obdrželi od vlády první milion korun. Přesně si pamatuji, jak jsme s tehdejším ředitelem začali skákat radostí a objímat se. Byla to pro nás tehdy velká událost a povzbuzení k další práci. V rámci dodávek pomoci do zemí bývalé Jugoslávie jsme během války shromažďovali i dopisy. Lidé je posílali svým nejbližším, o kterých ani nevěděli, jestli ještě žijí. Některým z nich jsem říkala „voňavé“, protože lidé do obálky vkládali třeba aspoň malou čokoládu nebo mýdlo. Jeden z dopisů k nám byl dopraven téměř roztržený. Dovolila jsem si ho znovu zalepit a přitom jsem zahlédla papír popsaný srbochorvatštinou a nám známou malinkou vaničku obsahující tak dvě lžičky medu a v malém igelitovém sáčku asi 10 špaget dlouhých zhruba 6 centimetrů, sotva stačících na velmi skromnou dětskou porci. Měla jsem v očích slzy a moc jsem si přála, aby právě tento dopis našel svého adresáta. Vždyť v té době tam na černém trhu stálo například jedno kilo cukru 60 německých marek a lidé neměli co jíst. A tehdy jsem si znovu říkala, že moje práce má smysl.
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Vedení Adry i zaměstnancům přeji umění komunikace, odvahu, moudrost, ale zároveň pokoru. Zachování důvěryhodnosti, transparentnosti a otevřenosti. A k tomu i nadále mnoho ochotných dárců, spolupracovníků a dobrovolníků.
Ellen Tomancová: Kontrola z finančního úřadu trvala přibližně půl roku
Proč jsi začala spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
S Adrou jsem začala spolupracovat díky svému švagrovi Františku Tomancovi, který svým nadšeným „adrováním“ nakazil téměř celé Valašsko. Tato organizace si mne získala svou užitečností a důvěryhodností a svou roli hrálo i to, že jsem se osobně seznámila s lidmi z Adry.
Jaký projekt, na němž ses podílela, Tě nejvíc oslovil?
Nejspíš cesta do Srbska a rozdávání adresných balíků projektu Adopce v balíčku. Spaní u vojáků na základně Šajkovac, jízdy terénními auty do odlehlých částí za sociálně slabými rodinami, většinou s hodně (i deseti) dětmi a někdy bez otce, který zahynul. V Tešanji dokonce z vděčnosti za naši pomoc na naši počest dostala jedna ulice název ADRA.
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
Protože pracuji v Adře v ekonomickém oddělení, mé zážitky se týkají převážně této oblasti. Vzhledem k tomu, že naše účetnictví obsahuje v účetním deníku desítky tisíc řádků za každý rok, tak například kontrola z finančního úřadu trvala přibližně půl roku. Zajímavé také je, že když jsem do Adry nastoupila v lednu 2001, měla ADRA pouze 25 zaměstnanců. Po povodních v roce 2002 se zvedl počet na 75 a po tsunami v Asii už nás bylo 150. Kvůli povodním v roce 2010 bylo zaměstnanců přes 200. Za těch téměř 11 let v Adře jsem přijímala a propouštěla do zaměstnání okolo 1000 osob. Další nezapomenutelné zážitky byly v době povodní v Praze v roku 2002. Prostory Adry se změnily na ubytovnu koordinátorů, kteří pracovali na odstraňování škod. Trvalo to několik týdnů a v době největšího návalu papírování jsme občas přespávali v účtárně na matracích i my účetní, abychom se nezdržovali hodinovým dojížděním domů. Nezapomenutelné je rovněž období po tsunami v roce 2005. Jeden měsíční bankovní výpis z tohoto období měl přes 900 stran. Kolegyně jej účtovala několik měsíců.
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Hodně zaměstnanců pracujících v Adře dlouhodobě, mnoho ochotných spolupracovníků a dobrovolníků, dostatek štědrých dárců, vstřícných státních úředníků a realizaci mnoha zajímavých projektů doma i v zahraničí. Přála bych si také, aby všichni zaměstnanci i dobrovolní spolupracovníci viděli smysluplnost své práce a aby zaměstnanci opouštějící Adru nebyli „vyhořelí“.
Michal Čančík: ADRA dnes pečuje přibližně o 10 % všech dobrovolníků v ČR
Ředitel ADRA, o.p.s. (2013 - dodnes)
Proč jsi začal spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
První moje větší spolupráce s Adrou začala v roce 2002, kdy jsem tři měsíce působil jako koordinátor dobrovolníků během povodní. V té době jsem pracoval jako kazatel CASD. Do Adry jsem přišel v létě 2003. Za můj příchod vděčím určitě životní situaci a Slávkovi Vurstovi, který mě pro práci, kterou dělám dnes, získal.
Jaký projekt, na němž ses podílel, Tě nejvíc oslovil?
Celých osm let mé práce v Adře je spojeno s rozvojem dobrovolnictví. Samozřejmě ADRA pracovala s dobrovolníky od svého vzniku, ale to, co jsem mohl přinést nového, bylo, že ADRA začala vysílat dobrovolníky i do jiných organizací (nemocnic, domovů pro seniory, dětských domovů, aj.). Mám radost z toho, že z poměrně skromných začátků dnes oslovuje, vzdělává a pečuje přibližně o 10 % všech dobrovolníků, kteří jsou v České republice organizováni podle zákona o dobrovolnické službě.
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
Těch zážitků je velmi mnoho a tak alespoň jeden za všechny. Připravovali jsme zahájení dobrovolnického programu v jednom zařízení pro zdravotně postižené děti. Spolupráce se zpočátku rozvíjela velmi dobře, a tak jsme naplánovali první školení dobrovolníků a zahájili propagaci. Asi týden před školením všichni zaměstnanci, se kterými jsme program připravovali, opustili ze dne na den svoje zaměstnání. Museli jsme ten program zastavit a vnímali jsme to jako neúspěch. Ozvala se mi tenkrát jedna žena, která měla zájem vstoupit do toho programu jako dobrovolník. Omlouval jsem se jí do telefonu a potom mě napadlo jí nabídnout, i přesto, že jsem o ní nic nevěděl, práci v našem centru. Monika se stala klíčovou pracovnicí našeho centra a mimo jiné několik let velmi úspěšně vede ve Frýdku-Místku projekt Studentského dobrovolnického klubu.
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Přeji Adře, aby si udržela důvěru společnosti a aby zůstala otevřená pro všechny lidi, které spojuje jejich ochota pomáhat.
František Tomanec: Jakkoliv je pro mne ADRA nerezavějící láskou, přál bych jí, aby ji co nejdříve nikdo nepotřeboval
Dobrovolník (1992 – 2008)
Proč jsi začal spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
Začátkem roku 1990 jsem se stal součástí humanitárního konvoje mířícího do krvavou revolucí poničeného Rumunska. Řidičem jednoho z náklaďáků byl nějaký Ota Jiránek, pozdější zakladatel firmy Country Life a druhý zase kočíroval mně neznámý Ruda Reitz, první ředitel české pobočky ADRA. Kdo si s nimi a podobnými nadšenci tenkrát přičichl k dobročinnosti, neměl pak zpravidla na vybranou...
Jaký projekt, na němž ses podílel, Tě nejvíc oslovil?
Bavilo mě úplně všechno, do čeho jsem se díky Adře namočil. Patrně nejraději vzpomínám na valašskou premiéru, akci „Balíček pro kamaráda“, kdy jsme v předvánočních dnech roku 1995 vezli školákům z rozmláceného hercegovského Mostaru dárky jejich českých vrstevníků. Dětská solidarita se tu na pozadí nepředstavitelné brutality dospělých vyjímala obzvlášť zřetelně.
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
V městečku Tešanj jsme se skupinou valašských dobrovolníků opravovali poničené školy. Bydlelo se v rodinném domě jednoho z aktivních obránců města. Když se s námi po čtrnácti dnech bezstarostného ubytování loučil, jen tak mezi řečí utrousil: „Než jsem při srbském obléhání opustil tento barák, stačil jsem tu nastražit deset nášlapných min. Devět už mám, ale tu desátou ne a ne najít...“ Nebo další vzpomínka z úplně jiného soudku. Po sérii několika seriózních akcí nás napadlo nabídnout nějaké odlehčení. Média zrovna šílela kolem jisté nemoci tura domácího, proto jsme vymysleli pro chůze milovné jedince „Pochod šílených krav“. Startovalo se z obce Hovězí do 33 kilometrů vzdálené Držkové. Bylo zrovna před parlamentními volbami, a tak se to na startu hemžilo nejrůznějšími recesními hesly. Jeden z aktivních adráků, kazatel Bedřich Jetelina, vykazoval díky svému příjmení jistou spojitost s kravským rodem, nemohl se na některých transparentech neobjevit. „Voli volí Jetelinu! Jetelina do parlamentu! Jetelino, my tě žerem!“ a za vším „podepsané“ šílené krávy... Zvěst o akci nějak prosákla k novinářské obci, a tak se někteří z účastníků mohli večer poznat v hlavních zprávách hned dvou televizí. Přestože se jednalo o akci přinejmenším kontroverzní, otevřela nám mnohé, zatím zavřené dveře.
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Jakkoliv je pro mne ADRA nerezavějící láskou, přál bych jí, aby ji co nejdříve nikdo nepotřeboval. Ale protože to v nejbližší době ani náhodou nehrozí, přeji jí vedle profesionálního přístupu také pár „bláznů“ typu Horákové, Reitze a Lauterbacha, jejichž příklad mě pak nejednou inspiroval k zásadním životním rozhodnutím.
Karolina Emannuelová: Projekty na Srí Lance byly pro mě ty největší srdcovky
Projektová manažerka, vedoucí projektového odd., externí spolupracovnice (2005 – dodnes)
Proč jsi začala spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
Po tsunami v roce 2004 jsem organizovala pomoc pro své přátele na Srí Lance. Vybírali jsme nejdřív peníze mezi našimi známými a posílali je kamarádovi na Srí Lance, který za ně už v prvních týdnech po katastrofě nakupoval jídlo. Později jsme jim přispívali i na nové bydlení. Nakonec jsem s pomocí města Říčany otevřela i veřejnou sbírku, z jejíhož výtěžku jsme postavili na jihu Srí Lanky malou školní budovu. Když jsem v dubnu 2005 jela stavbu školy zařizovat, jeden novinář mě seznámil s Helenou Baranovou, podobnou nadšenkyní, která vezla na Srí Lanku oblečení pro děti. Ta v šoku nad alarmující situací lidí bez domova (v tropických vedrech a monzunu žili ve stanech, kam pršelo a přes den se v nich kvůli horku nedalo být) po návratu oslovila Adru s tím, zda by nemohla na Srí Lance pomoci stavbou domů. Tak vznikla Česká vesnice, na jejímž vzniku jsem se podílela nejprve jako dobrovolnice, později už jako zaměstnankyně Adry na vznikajícím projektovém oddělení.
Jaký projekt, na němž ses podílela, Tě nejvíc oslovil?
Česká vesnice a projekty na Srí Lance vůbec byly pro mě samozřejmě ty největší srdcovky. Ale radost mi dělaly zejména projekty rozvojové, které přispívají k dlouhodobé změně k lepšímu. Zahrady v poušti Gobi v Mongolsku, které pomáhají místním lidem přežít ve velmi drsných podmínkách, jsou hotový zázrak.
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
Určitě na setkávání s lidmi, kterým Adra pomohla. Například na mladý manželský pár, který přišel při tsunami o dvě malé děti a veškerý majetek. Poprvé jsem je viděla zoufalé pár měsíců po tsunami, po druhé v jejich novém domě v České vesnici s několikatýdenním miminkem v náručí. To byly vždy velmi silné chvíle. Nezapomenu ani na setkání se srílanským premiérem, s kterým jsem k jeho pobavení mluvila lámanou sinhálštinou, na setkání s mongolskými pastevci nad mísou tlustého vařeného neochuceného masa, z něhož jsem si musela za každou cenu ukrojit (a byla jsem ráda, že jsem nemusela ochutnat ovčí ucho, které naštěstí připadlo dětem), na plavbu lodí plnou švábů na odlehlé a nádherné Andamanské ostrovy…Zážitků bylo opravdu hodně. Jsem za ně vděčná a jsem ráda, že jsem mohla dát i já něco Adře. Oddělení zahraničních projektů v době našich nadšeneckých začátků a profesionální projektové oddělení dnes – to je úplně jiný svět. Jsem ráda, že jsem mohla u tohoto vývoje být.
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Hlavně hodně zapálených a optimistických lidí, jaké měla Adra vždy. Ať je tomu tak i v budoucnu.
Petra Antošová: Kamkoliv jsem s Adrou přijela, cítila jsem, že uvnitř této celosvětové organizace funguje určitá soudržnost a zázemí
Lektorka projektu Opravdový svět, projektová manažerka, vedoucí projektového oddělení (2007-2011)
Proč jsi začala spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?
S Adrou jsem se poprvé setkala „na živo" při studiu na vysoké škole. Honza Bárta nám jednou přednášel o tom, jak to v takové humanitární organizaci chodí. Za pár týdnů nato jsem začala pracovat na projektu rozvojového vzdělávání Opravdový svět. Adra si mě získala tím, že jsem ji již dlouho znala, příjemným vystupováním a zmíněným projektem Opravdový svět.
Jaký projekt, na němž ses podílela, Tě nejvíc oslovil?
Všechny projekty byly zajímavé, mnohému mě naučily a poznamenaly mě. Nejvíce mě „bavily“ ty, které jsem sama napsala a vedla od začátku do konce. Projekty mám ráda. Zahrnují plánování, přemýšlení o tom, jak nejlépe vyřešit nějaký problém, člověk může sledovat, jak počáteční myšlenku ovlivňují nejrůznější okolnosti a lidé – příjemci pomoci nebo ti, kteří pomáhají či mají moc. Odměnou za práci s psaním projektu pro mě byla každá monitorovací cesta, během níž jsem mohla vidět plody společné práce na vlastní oči. Hodně blízký vztah jsem měla k projektům realizovaným po tsunami v Indii a na Srí Lance. Byla jsem blíže pracovnímu týmu a spřátelila jsem se i s lidmi, kterým projekty Adry změnily život.
Na který zážitek v rámci spolupráce s organizací ADRA nikdy nezapomeneš?
Vybavuji si třeba obdiv, který jsem cítila k sestrám nejrůznějších církevních řádů, jež se po uzavření příměří na severu Srí Lanky staraly o ty nejpotřebnější - sirotky, vdovy a seniory. Pamatuji si na útulek pro zhruba sto sirotků. Staralo se o něj asi pět sester. Děti byly silně poznamenané a vyčerpané neustálým válčením a nejistotou. Při jedné návštěvě mi sestry daly na klín sotva tříletou holčičku, která se po zastřelení rodičů toulala džunglí a živila se tím, co našla. Po těle měla několik boláků od cigaret a doutníků, které na ní „típali“ vojáci. Právě v tomto útulku pro mě děti nacvičily krátké představení. Vyprávělo o tom, jak se dostaly právě sem. Zpívaly a „hrály“ to, co zažily. I když jsem nerozuměla slovům, ve chvíli, kdy se skrývaly v lese a kolem střílela armáda, jsem měla husí kůži, brečela jsem a chtělo se mi zvracet. Tohle jsou zážitky, které člověka ovlivní na celý život...
Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?
Aby se jí dařilo realizovat další zajímavé a užitečné projekty, aby si dokázala vážit těch mnoha lidí, kteří pro ni pracují jako placení zaměstnanci nebo zdarma jako dobrovolníci. ADRA má veliké zázemí v tzv. adrácích, podporu od církve - a to je její silná stránka. Kamkoliv jsem s Adrou přijela, cítila jsem, že uvnitř této celosvětové organizace funguje určitá soudržnost a zázemí. Myslím, že ADRA dokáže přitáhnout hodně schopné a kreativní lidi, kteří její činnost posouvají dál. Těm bych chtěla i za sebe poděkovat a Adře popřát, aby dokázala právě takové lidi nadále přitahovat a ocenit.
