Na svět se dívají úplně jinýma očima
PAVEL KROUPA Adventis
Zdeněk Vaněček pracuje jako dobrovolník pro humanitární organizaci ADRA
České Budějovice – Jedna stará moudrost praví, že je velkým štěstím poznat v mládí přednosti stáří a stejným štěstím je pak ve stáří udržet si přednosti mládí. „Chtěl jsem už delší dobu dělat něco, co má smysl a kde člověk nemusí přemýšlet nad tím, zda to, co dělá, je správné,“ vysvětluje pětadvacetiletý Zdeněk Vaněček z Vysokého Chlumce na Příbramsku okolnosti, které jej vedly k rozhodnutí stát se dobrovolníkem českobudějovické pobočky celosvětové humanitární organizace ADRA.
Mladý muž, který v současné době studuje archeobotaniku na Přírodovědecké fakultě a archeologii na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, uviděl na podzim ve škole letáčky, prostřednictvím kterých hledala ADRA své nové pomocníky. Nabídka jej zaujala, a proto si našel bližší informace na internetu. S koordinátorkou dobrovolníků Elen Charyparovou si tehdy vyměnil několik e – mailů a domluvili se, že nastoupí do Domova pro seniory Hvízdal v Českých Budějovicích. Na starosti zde má dva seniory, kterým je už více než osmdesát pět let. „Když jsem tam byl poprvé, byl to zvláštní pocit. Nejsem úplně komunikativní člověk a nevěděl jsem pořádně, na co se jich mám ptát a jak mě vlastně přijmou,“ přiznává Zdeněk Vaněček. Skutečnost jej však příjemně překvapila. Každému z obou seniorů, které má na starosti, se snaží věnovat hodinu týdně.
Většinu času stráví povídáním. „Hodně mě ovlivnilo třeba jejich vyprávění o válce, jejímiž byli oba přímými účastníky. Každá taková vzpomínka je velmi zajímavá, ti lidé, co to zažili, se musí dívat na náš svět úplně jinýma očima,“ domnívá se Zdeněk Vaněček. Oba muži, za kterými Vaněček ke Hvízdalovi dochází, mají své rodiny, ale přesto nedají na přítomnost dobrovolníka dopustit. „Jejich vlastní rodiny jsou daleko a nemohou proto s nimi trávit tolik času. Náš vztah je přece jen trochu jiný než kontakt s rodinou,“ říká Zdeněk Vaněček. Kromě válečných historek jej zaujaly i vzpomínky na mládí obou mužů. „Život byl tehdy úplně jiný. To, co nám dnes přijde jako automatické, tehdy automatické vůbec nebylo,“ vysvětluje Vaněček. Jeden z „klientů“ se mu například svěřil s tím, že když chodil do tanečních, mnohdy se zdržel v dílně tak dlouho, že kurz tance nestihl. „To se nám dneska zdá skoro neskutečné,“ podivuje se Zdeněk Vaněček. Do domova pro seniory Hvízdal dochází patnáct dobrovolníků humanitární organizace ADRA. Před Vánocemi uspořádali pro obyvatele domova mikulášskou nadílku a před několika dny i masopustní taneční zábavu. „S ostatními dobrovolníky se tam moc nepotkávám, každý tam chodíme v jinou dobu,“ říká Zdeněk Vaněček.
Čas si musí udělat
Zbytek svého volného času věnuje Zdeněk Vaněček své přítelkyni, která studuje medicínu. Kromě toho se věnuje tanci a s chutí se tak zúčastňuje i nejrůznějších plesů. Rád si zajde i do kina na dobrý film. „Naposledy jsem byl v Kotvě na opeře Carmen,“ vzpomíná student. A co jeho dobrovolnické činnosti říká jeho přítelkyně? „Tak trochu mi závidí, že na to mám čas. Ona ho má totiž při studiu medicíny podstatně méně,“ říká s úsměvem Zdeněk Vaněček. Ve chvíli, kdy nastoupil jako dobrovolník do ADRY, se zároveň přesvědčil o relativnosti času. „Měl jsem předtím pocit, že žádný volný čas nemám. Ale pak se najednou z ničeho nic udělal,“ líčí s úsměvem Vaněček. Už teď se těší na to, až skončí zima a bude moci vyrazit s oběma svými seniory do přírody. „Až bude hezky, tak si vyrazíme podívat se třeba na Vrbenské rybníky nebo někamjinam,“ plánuje. Výzkum starých jezer, rybníků a vývoje vegetace je jeho hlavním předmětem studia. „Tento obor jsem si vybral i proto, že archeologové mluví i myslí jinak než přírodovědci. A já chci v jejich řeči nalézt to společné,“ uzavírá Zdeněk Vaněček své povídání.
