Rozhovor s dobrovolnicí z Denního stacionáře v Rožnově pod Radhoštěm

Oslovili jsme naši dobrovolnicí Pavlínku Valovou, aby nám poskytla rozhovor o její dobrovolnické činnosti.

Proč jsi začala spolupracovat s organizací ADRA, čím si Tě získala?

O organizaci ADRA jsem se poprvé doslechla již v Domově Kamarád-Sdružení rodičů a přátel zdravotně postižených dětí a mládeže. (Dnes Kamarád Rožnov o.p.s.). Kde jsem 14 let pracovala jako administrativní pracovnice. Někteří s uživatelů služby si přáli trávit čas s kamarády mimo okruh nejbližší rodiny, chodit, do kina, do divadla, nebo si s někým psát dopisy a s plněním těchto přání vypomáhalo právě dobrovolnické centrum ADRA, které spolupracuje se spoustou sociálních služeb.

A co mě samotnou přivedlo k dobrovolnické činnosti?

V životě každého z nás, nastává čas od času období, kdy člověk bilancuje a uvědomuje si potřebu zněny. Po odchodu z Kamarádu jsem pracovala z domova. Má to své výhody, zejména v zimních měsících, ale o kontakt s lidmi jste ochuzení. Měla jsem a stále má m potřebu být prospěšná v činnostech, které mi můj tělesný handicap dovoluje zvládat. I proto jsem oslovila p. Zlatuši Lušovskou, zda bych mohla třikrát do týdne docházet do Stacionáře Radost

Původním záměrem byla případná výpomoc s administrativou. Ale ukázalo se, že tato práce je plně pokryta šikovnými zaměstnanci, kteří v ní již mají svůj zaběhlý systém.

Tak se stalo, že jsem napevno zakotvila v kolektivu uživatelů a pracovníků Denního stacionáře Radost. Mimo jiné jsou cílovou skupinou také lidé s Alzheimerovou chorobou , s níž mám bohužel osobní zkušenost, neboť postihla našeho souseda a blízkého přítele rodiny, v jedné osobě.

Co mi přináší dobrovolnicví

V dobrovolnictví spatřuji smysluplnost. Uvědomění si, že slovo „pomoc“ v sobě zahrnuje řadu různých forem. Na samém začátku byl jeden člověk po mrtvičce, kterému jsem chodila půjčovat knihy do knihovny, nebo jsem sledovala televizní noviny a další den referovala co nového se událo doma i ve světě. Pomáhala jsem rozluštit roztřesené písmo, aby z něj mohl vzniknout nákupní seznam pro holky z pečovatelské služby.

Velmi ráda se zaposlouchám do vyprávění, jak skromně a pospolitě naše babičky a dědečci dříve žili. Svět nebyl zahlcen technickými vymoženostmi a lidé se nikam nehnali. Dobrovolnictví je o trpělivosti, když už lidská paměť a myšlení neslouží, jak má. Hraní společenských her, to je zaručená zábava, která nezná věkovou hranici. Člověk by se měl každý den zasmát, zazpívat si. Těšit se na známé tváře.

Dobrovolnictví je pro mě svým způsobem i o výzvách, kterých jsem za oněch pět let v Radosti absolvovala nemnoho, ale věřte, že nepatří k oblíbeným, pokud je provází stres a jsou spojeny s vystupováním na veřejnosti. Více mi vyhovuje písemný projev, bez kamer a mikrofónu.

Dobrovolnictví je také o smutku, zasáhne vás ztráta každého jednoho, s nímž jste v Radosti prožili svůj čas.

V současné době pandemie, do Stacionáře Radost nedocházím fyzicky, ale ujala se nám forma dopisování. Minimálně jednou týdně ode mě uživatelé i zaměstnanci obdrží dopis, který je doprovázen jednoduše vytvořenou koláží na určité téma, o kterém mám zrovna chuť psát. Psaní mě vždy bavilo, ale mám ráda, když je mi ponechána „volná ruka“ a nemálo rovněž záleží na tom, komu je dopis určen, a jak moc k sobě máme blízko.

Proč právě Charita?

Volba byla jednoznačná, Věděla jsem, že nejdu do zcela neznámého prostředí. I když z dob před sloučením pečovatelské služby s Charitou už tam téměř nikdo nepracuje. S ohledem na svůj tělesný handicap si rovněž uvědomuji, že nastane doba, kdy i já budu služby Charity sama využívat a v určitém smyslu je to výhoda, když získáte přehled o fungování jednotlivých služeb.

Během pěti let jsem se s kolektivem zaměstnanců Stacionáře Radost doslova sžila. U srdce mě hřeje vědomí, že vaše případná nepřítomnost se toleruje, ale nesmí být příliš dlouhá, protože vám pak všichni dají milým způsobem znát, že jim chybíte. Jak se říká: „Ocitla jsem se ve správný čas na správném místě!“

Co přeješ organizaci ADRA do dalších let?

Nikdy nevyhasínající elám do práce, ať spolu s ním ruku v ruce kráčí chuť i radost a hlavně, neztrácet humor, i když to zrovna vypadá na levačku, protože poddá-li se člověk krizi, těžko se z ní opětovně hrabe. Prostě, si stále zachovávat pozitivní mysl a úsměv. Tahle práce to vyžaduje a potřebuje spoustu pozitivních a nadšených lidí.