Na Lačnovské skály

Rock 2014, Memoriál Hugo Hurty, pokračuje o první májové nedělí třetím výšlapem. Nejdříve se z Lidečka, údajně nejkatoličtější dědiny v zemi, zamíří k Čertovým skalám.

U opěvované pískovcové stěny to vypadá, že se dnes opravdu žení čerti. Navzdory blankytně modré obloze tu hvízdá neskutečně mrazivý severák a veškeré skalní skuliny pečlivě prozkoumává sofistikovaně vyhlížející pospolitost údajných měřičů energií s tužkami a zápisníky. Patrně využili toho, že pobožná obec se právě nachází v místním kostele. Vítr ani energetici nám však nemohou narušit potěšení z dramaticky tvarovaných šedých skal, azurového nebe, zlatého slunce a náramně svěží jarní zeleně, do které se na pár dnů oděly místní porosty buků, bříz a javorů.

Následné stoupání do neskutečně příkrého kopce končí na vrcholu s nepřekvapivým názvem Kopce. Pokud nás něco překapuje, pak je to absence skalin, do kterých by měly ústit puklinové jeskyně. Pavlův kapesní přístroj, který shromažďuje takřka veškeré informace planety Země i přilehlého vesmíru, nás později upozorní na jednoznačnou chybu lidského faktoru. Díky nedávno vzrostlým houštinám jsme tu prostě docela slušně zakufrovali.

Pohodovou lesní cestou se poté přesunujeme k dalšímu skalnímu útvaru nazývanému Krajčice. Namísto něj však u kraje lesa narážíme na polní kapli či modlitebnu. Přítomný pastor Pavel pohotově zaujímá patřičnou pozici za hrubě tesanou kazatelnou a aspoň symbolicky žehná přítomným i celému dnešnímu výšlapu. Ministrant s biblickým jménem Marek poté předčítá elektronicky modelovanou pasáž ze svatých Písem, určenou na dnešní májový den.

Hledané Krajčice patrně opět poněkud míjíme, nalézáme však náramně zajímavé útvary zdobené krásně oválnými, vejcovitými skalními výklenky. Nejmladší účastník výpravy, obdařený záviděníhodnými schopnostmi hadího muže, se poté do většiny z nich dokáže s naprostým přehledem a naprosto ledabylým úsměvem nasoukat. Objemově výraznější prostory poté zaplňují tělesné schránky jeho starších, případně i slušně přestárlých spoluúčastníků.

Další zastávkou je primární cíl dnešní výpravy, Lačnovské skály. Jejich horní varianta nabízí podobné možnosti jako okraj zmíněných Krajčic, pouze s tím rozdílem, že vyhloubené voštiny mají povětšinou o něco menší průměr. Stačí ovšem na to, aby se díky jejich všudypřítomnosti dalo celkem bezpečně šplhat do vyšších sfér. Romantického prostředí pohádkového světa využíváme také k likvidaci importovaných pochutin ať už pevného či kapalného obsahu.

Horního bodu dolních Lačnovských skal dosahuje pouze větší polovina zúčastněných poutníků. Náročněji dosažitelná vyhlídka však poskytuje parádní výhled do blízkého i vzdálenějšího okolí. Následný sestup poté aktivuje i jemné zvýšení hladiny adrenalinu, vše se ale obejde bez jakékoliv újmy na zdraví či standardně nastavené dobré náladě.

Přes jehličnaté lesy se posléze přesouváme k Lačnovu. Pohozený bílý flek, který z dálky vidíme u cesty, je později identifikován jako náš ideový vůdce Pavel. Vystavil tu své pastorské tělo ultrafialové pastvě slunečních paprsků a bezplatnému přísunu zdraví prospěšného vitamínu D.

Pastorovu pozici zaujal také nedaleko ležící pastevec. Smyslem jeho horizontální polohy však patrně nebude lapání nebeského bronzu, nýbrž společenská únava, případně větší příděl destilovaného moku z místních trnkových sadů.

Popásajícím se reprezentantům domestikované fauny ale absence bdělého stavu pastýře očividně nevadí. Šťavnaté pastviny poskytují dostatek rozkoše i bez jeho nepotřebných připomínek.

Obec Lačnov je známá minulým výskytem účastníka atentátu na Heydricha, odbojáře Valčíka, a každoročním rozpukem tisíců květů šafránů. Údobí krokusů je sice za námi, u cesty je však k vidění parádní zahrádka hýřící několika variantami pastelových odstínů živých květů jarních skalniček.

Vyasfaltovanou cestou poté klesáme k lidečskému údolí. Pravou stranu zdobí impozantní panoráma s lačnovským kostelem, přímý směr uzavírá horizont závěrné části dlouhého javornického hřebene.

Lačnovské rybníky mají být poslední zastávkou dnešního dne. Možnosti první letošní přírodní koupele využívá pouze jediný z osmi účastníků. Ponoření stařeckého těla do nahnědlé tekutiny barvy šizeného kafe a teploty chlazeného birella je však o dost příjemnější než vystavování stejného objektu ledovému vichru vanoucímu od sibiřských plání. První letošní křest vodou poté navíc evokuje nebývalý nárůst teploty a tím i pocit znovuzrození duše, těla i skomírajícího ducha.

Čtrnáctikilometrové putování končí před hornolidečským nádražím. Výprava se rozděluje na dvě skupiny. Obě míří k valašským končinám. Čtvrtina ke Kloboukům, zbytek směrem k Meziříčí. Polovina série Rock 2014 je za námi, další pokračování snad až někdy na podzim. Samozřejmě, dá-li Bůh…