To ne my, oni nám dávají

Existují dva způsoby, jak se člověk stane dobrovolníkem ADRY. Buď o tom nejdřív dlouho přemýšlí, vidí příklady v okolí a chce být víc užitečný, nebo se rozhodne rychle, prostě si přečte nějaký plakát, uvidí inzerát a jde do toho. Já patřím do té první skupiny.

Kolem ADRY jsem chodila několik let po špičkách. Při jednom banálním pobytu v nemocnici mi bylo líto těch, za kterými nikdo nechodil a zoufale potřebovali povzbuzení. To bylo poprvé, kdy jsem začala o dobrovolnictví uvažovat. Posledním impulzem se stala moje dcera Hortenzie. Na konci deváté třídy, tedy v patnácti, za mnou jednou večer přišla a povídá:„Mami, já bych chtěla chodit za nějakou babičkou v domově důchodců a pomáhat jí, protože mám ráda staré lidi a oni jsou v těch ústavech často strašně sami. “ Dojala mne k slzám. Řeč se pak logicky stočila k ADŘE, o jejíž existenci už věděla a chtěla se právě do této organizace zapojit.

„Musíš si všechno zařídit, oběhat, je to na tobě,“ odpověděla jsem jí tenkrát, protože jsem považovala za rozumné otestovat její odhodlanost. Kontaktovala samostatně paní Severinovou, vedoucí střediska ADRY ve Znojmě a chystala se k podpisu smlouvy.  No a tehdy, koncem prázdnin roku 2018,  jsem se rozhodla také přihlásit.

Nakonec jsme začaly společně s dcerou navštěvovat Oddělení dlouhodobě nemocných ve znojemské nemocnici. Chodí většinou se mnou, aby získala víc zkušeností. Postupně nás napadají různě alternativy, jak aspoň trochu zdejší klienty rozveselit a udělat jim radost. Já zkouším číst po odděleních pohádky (moje prababička četla pohádky zase kdysi dávno jako dobrovolnice v Jedličkově ústavu, zvláštní, jak se některé věci propojují), dcera Hortentzie se právě chystá vzít si na další návštěvu kytaru.

Jsme obě takový „zvláštní případ“. Naše společné návštěvy pokojů s ležícími a trpícími nás nejen skličují, ale paradoxně i obohacují. Víc se v těch chvílích chápeme  a jako máma s dcerou cítíme větší sounáležitost. A já mám navíc dobrý pocit z toho, že je ochotná si se mnou povídat o vážných, ale pro život nesmírně důležitých věcech. Vlastně o těch nejdůležitějších. O smrti, o odpuštění, o lásce. Něco takového mně na začátku vůbec nedošlo. To ne oni, ti lidé za kterými přicházíme, ale my dobrovolníci z Adry, musíme cítit vděčnost. Za to, že můžeme někomu sloužit a dávat.

Alžběta Janíčková, dobrovolnice DC ADRA Znojmo