Příběh dobrovolnice paní Lenky

Po pečlivém proškolení a seznámení se s prostředím, ve kterém začala má dobrovolnická práce, jsem se nemohla dočkat na mé první klienty.  Byly to dvě příjemné a usměvavé dámy.  Byla jsem mile překvapena, jak hladce proběhlo naše seznámení i přesto, že jsme se viděly poprvé v životě.

Cítila jsem oboustrannou náklonnost, empatii a úctu. Navštěvovala jsem toto oddělení  jednou týdně a musím říct, že pokaždé jsem se nemohla dočkat. Jedna z dam byla pokaždé natěšená na hru „Člověče nezlob se.“ I přes její vysoký věk jí to doslova „pálilo“ :o)

Hodně jsme se spolu nasmály.  Tato paní byla imobilní. Už jsem se těšila, až jí jednou při příznivém počasí vyvezu ven do přírody. Když jsem přišla na oddělení,  bylo mi skoro pokaždé řečeno, že paní nikam nepůjde a bude jen ležet. Stalo se to opravdu několikrát. Ale pokaždé, když mě uviděla, usmála se a tak nádherně ožila a chtěla dělat všechno, co jsem jí navrhla. Krátké procházky po chodbě oddělení s čím dál lepšími pokroky, návštěvu společenských akcí a nakonec i tu projížďku na vozíku venku v přírodě.

Druhá paní bohužel v průběhu několika týdnů umřela, ale i to patří k životu a práci dobrovolníků. Vyrovnání se s tím, že život prostě takový je.

„Jednou se život rodí a jindy umírá.“

Teď už vím a cítím, vnímám tyto chvíle dobrovolnické práce jako potřebné a smysluplné. Dát kousek sebe samého, dělat radost už jen svojí přítomností u těchto lidí. Vím, že stáří nemusí být jen záležitost osamění, bolesti a smutku.  Ale pokud bude takových dobrovolníků víc, dokážeme zpříjemnit chvíle těchto starších lidí, alespoň na moment, kdy jsme v jejich přítomnosti.

Věřím, že každý z klientů s nedočkavostí čeká na každou další návštěvu dobrovolníka.

Lenka