K dobrovolnictví jsem se dostala vlastně náhodou

K dobrovolnictví jsem se dostala vlastně náhodou, a to díky mojí babičce. Dlouho bydlela v domově pro seniory, a když jsem ji navštěvovala, potkávala jsem na chodbách i jiné klienty. Sem tam jsem s nimi prohodila pár slov o počasí, přidržela dveře od výtahu, zavtipkovala nebo se prostě jen usmála a pozdravila. Přestože tahle setkání málokdy trvala déle než minutu, bylo úžasné sledovat, jak se při nich lidé rozzářili a jak je to dokázalo potěšit. A já navíc odcházela s dobrým pocitem z toho, že jsem někomu zpříjemnila den, což mě nabíjelo úžasnou energií.

Jednou jsem při delším rozhovoru s obzvlášť milým pánem zmínila věc, o které mi vyprávěl při setkání o několik týdnů dříve. Asi nikdy nezapomenu na šťastný výraz v jeho tváři, když se mě udiveně ptal: „Vy si to pamatujete!?“ Možná právě v tu chvíli mě poprvé napadlo, že by bylo skvělé do domova chodit cíleně za tímhle účelem. Prostě si jen tak popovídat, rozdat kousek radosti a dvojnásobek dostat nazpátek... Zanedlouho na to jsem narazila na článek o tom, že ADRA hledá nové dobrovolníky, a bylo jasno. Dobrovolnictví mi přišlo jako skvělý způsob, jak opravdu jednoduchým způsobem pro někoho udělat něco opravdu velkého. A to jsem ani netušila, kolik toho udělám pro sebe…

Dobrovolníkem v Adře:

Seznámení s „mojí babičkou“ bylo trochu překvapivé. Čekala jsem nějakou paní kolem osmdesátky, která se cítí opuštěně a potřebuje si jednou za čas s někým popovídat. Místo toho jsem vešla do pokoje k relativně mladé a spokojeností překypující paní, pro kterou nic není problém. Její neustále dobrá nálada mě sice zpočátku nutila přemýšlet nad tím, jestli jí mám vůbec co nabídnout a jestli by mou společnost jiný senior v domově nepotřeboval víc, brzo mi ale došlo, že je nejspíš vše přesně tak, jak má být.

S „mojí babičkou“ se hodně nasmějeme, nemusím se bát, že bude špatně naladěná nebo mrzutá, pořád si máme o čem povídat, ale umíme spolu i mlčet. A i přes to, že nemá problém svůj volný čas beze mě nějak vyplnit, vím, že se na moje návštěvy moc těší a opravdu si je užívá. Stejně jako já. A já nemusím mít strach, že se beze mě bude trápit, když za ní někdy přijít nemůžu.

Po pěti letech známosti vyplněné společnými rozhovory, procházkami a výlety už vůbec nepochybuji, že má náš společně strávený čas smysl. A vlastně se mi líbí vědomí, že kdyby mělo naše přátelství z nějakého důvodu skončit, dokázala by „moje babička“ životem spokojeně proplouvat i beze mě. Pro změnu teď ale nevím, kde jinde bych si já lépe odpočinula od každodenních starostí, kde jinde bych dokázala zvolnit tempo už jen tím, že vejdu do dveří, kde jinde bych si rychleji dobila baterky, ani kde jinde bych měla možnost vnímat život a jeho hodnoty v širší perspektivě…

Katka, dobrovolnice DC ADRA Znojmo