Býti dobrovolníkem… aneb Zpověď dobrovolníka

Žijeme v moderním světě, využíváme technologií 21.století,  bez mobilních telefonů, aut a internetu si mnozí z nás svůj život nedokáží vůbec představit. Máme neskutečné možnosti, jak prožívat každodennost – můžeme bez problému cestovat po celém světě, studovat, co chceme a  jak dlouho chceme, najít si práci, která nás baví…zdálo by se, že všichni máme rovné podmínky, jak prožít kvalitní život, ale…..realita je však mnohdy jiná a pro příklady nemusíme chodit nikam daleko.

Žijí v naší ulici,  chodí s námi do školy, potkáváme je v práci nebo jen na zastávce autobusu. Jsou to lidé, kteří nenosí značkové oblečení ani nejezdí autem, většinou je nepotkáme v restauraci, v divadle či kině...proč? Protože jejich životní podmínky jim to neumožňují. Finanční příjmy jsou nízké, málokdy s nimi vyjdou do konce měsíce. Počítají každou korunu tak, aby vyšli. Denně jsou postaveni před rozhodnutí, zda si můžou koupit něco jen tak na chuť nebo pro radost, aby jim zbylo na autobus. Tihle lidé většinou žijí v rodině, která nefunguje tak, jak společnost vyžaduje. Ano, připouštím, může to být jejich vinou, ale i nemusí. Často způsob života, který si zvolili, je podobný prostředí, ve kterém vyrůstali. Proto jim příjmy ze sociálních dávek, půjčky od pochybných firem či absence pracovního poměru přijdou naprosto normální. V takových rodinách žijí a vyrůstají děti, kterým přijde naprosto normální kouřit cigarety, pít alkohol, být členem nějaké party, zkoušet lehké drogy, v horším případě začnou i krást, aby se vyrovnali kamarádům a spolužákům, kteří si mohou dovolit značkové oblečení či nový telefon. Tyto děti často poslouchají urážky a jsou ponižovány za to, jak se oblékají, jak voní, jak vypadají - a to nejen ze strany spolužáků, mnohdy i učitelů. Denně na ně útočí z televize obrazy bohatých a úspěšných lidí či úplných funkčních rodin. Takové děti žijí ve snech a představách o lepší budoucnosti, ale jak vyrůstají, postupně (a většinou velmi brzo) přichází o iluze.

Každý z nás si jistě vzpomene na něco pěkného, co prožil v dětství. Vzpomínky plné vlídnosti a srdečnosti blízkých lidí, kteří nám dávali lásku, podporovali nás, podrželi nás, když nám nebylo zrovna do zpěvu. Jaké asi budou vzpomínky dětí ze sociálně slabých a mnohdy nefunkčních rodin? Nebudou převládat jen ty špatné vzpomínky, kdy otec trávil volný čas v hospodě, bral dětem našetřené peníze, aby měl na pivo, nebo nepřišel tři dny domů a tak děti musely jet s károu do lesa pro dřevo, aby měly čím zatopit?

Domnívám se, že je důležité, aby takové děti poznaly, že nejsou "socky", jak je mnohdy nazývá společnost, ale že mají své kvality a můžou žít jednou lepší život než jejich rodiče, aniž by páchaly přestupky či trestné činy. Aby věděly, že tu jsme pro ně a vůbec nám nevadí, jak jsou oblečeny a že nám nevadí, že nemají internet. Aby pochopily to, že když jsou z chudé rodiny, ještě neznamená, že nemohou být v budoucnu úspěšné. Nemusí mít vysokoškolské vzdělání, mnohdy postačí, když se dobře vyučí a najdou si práci, která je bude bavit. Aby se naučily, že smysluplné trávení volného času nemusí stát ani korunu.

Jak můžeme těmto dětem pomoci? Jednoduše. Staneme se dobrovolníkem programu Pět P.

Má cesta k dobrovolnictví

S dobrovolnictvím jsem se poprvé setkala na gymnáziu ve východočeském Jičíně, kde jsem žila od dětství. Tenkrát mi byla nabídnuta možnost stát se dobrovolnicí v Domě s pečovatelskou službou a Domově pro seniory v Jičíně. Pravidelně jsem docházela za jednou seniorkou, se kterou jsme trávily volný čas povídáním si, hraním stolních her, menšími výlety. Paní Jiřinka byla ráda, že má novou přítelkyni, která ji pomůže příjemně vyplnit volný čas. Ten většinou trávila ve svém bytě, protože byla připoutána na invalidní vozík. A já se naučila vnímat život jinýma očima s rozvahou a moudrostí, kterou mi paní Jiřinka předávala. Často jsem si uvědomovala, že problémy každodennosti, které řeším, jsou naprostou prkotinou oproti osudu některých lidí.

V rámci studia sociální práce na Univerzitě Hradec Králové jsem v dobrovolnictví pokračovala. Tentokrát byly mou cílovou skupinou romské děti, kterým jsme pomáhali s úkoly, učili jsme je smysluplnému trávení volného času a společně s nimi jsme vydávali časopis "Romale čhavore" (v překladu "Romské děti"). Toto dobrovolnictví mi ukázalo, jak moc jsou děti ovlivňovány rodinou, ve které žijí, etnickou povahou a jak hodně je ovlivňuje postoj společnosti. Dianka, 10letá  slečna, kterou bavila matematika a podávala v ní neskutečné výkony, navštěvovala zvláštní školu, protože tam měla kamarády a sourozence. V normální škole ji jen šikanovali, tak dobrovolně přestoupila.

Když jsem se po škole nastěhovala do Znojma a začala pracovat mimo obor, zjistila jsem, že mi dobrovolnictví chybí. Dobrovolnictví je pro mne smysluplná činnost, kterou mohu určitým způsobem pomoci druhým. Mnohdy stačí jen hodina týdně, abyste někomu změnili život. Proto jsem začala hledat informace, zda funguje dobrovolnictví i ve Znojmě. Pak už bylo jen otázkou času, domluvit si schůzku na ADŘE s koordinátorku programu Pět P, který mě zaujal, projít školením a absolvovat psychotesty.

Měla jsem štěstí, že mým litlíkem (tak nazýváme děti, kterým děláme v rámci projektu Pět P Velké bratry a Velké sestry) se stala Deniska, 14letá  slečna. Začaly jsme se pravidelně scházet, procházely se po městě, povídaly si a chodily plavat  - v létě na plovárnu, v zimě do krytého bazénu. Během těch pár měsíců se z frajerky a tak trochu puberťačky, která měla problémy ve škole a střídala kluky, stala téměř dospělá slečna, která má v současné době vážnou známost, ve škole jí to baví, je více zodpovědná a klidnější a má velké plány do budoucna.

Protože je projekt Pět P určen dětem do 15ti let, naše pravidelné  setkávání sice skončilo, ale jsme stále v kontaktu. Má činnost dobrovolníka však pokračuje, kde se mým novým litlíkem stala mladší sestra Denisy - Gábina. Gabča je 12tiletá slečna, která se k nám poslední měsíce přidávala, když jsme chodily s Denčou plavat a oblíbila si nejen plavání, ale i mě. Tak se z našich setkání staly pravidelné schůzky, kdy vyrazíme do bazénu nebo si zajdeme na zákusek do cukrárny. Když ji pozvu, nikdy mi nezůstane nic dlužná. Pokud si koupí nějaký pamlsek, vždy se podělí a přesto nikdy nezapomene dát si část peněz stranou, aby měla peníze pro maminku, kdyby bylo nejhůř, tak jak to dělává i starší sestra Denisa. A tohle na nich obdivuji. Sobeckost, lakota a faleš jsou pro tyto mladé slečny cizí slova. Z počátku byla znatelná nedůvěra, kdy mě mylně vnímaly jako někoho, kdo je bude chtít převychovávat, ale když jsme se navzájem lépe poznaly, náš vztah se stal daleko bližší, než bych kdy doufala.

Někdy mám pocit, že  my lidé jsme vyměnili hodnoty jako skromnost, vděčnost, úctu k druhému, pokoru a rodinné zázemí za přepych, „honbu za majetkem“ a veškerý čas strávený v práci. Dáváme si různé životní cíle  - být bohatý, úspěšný v zaměstnání, koupit si vysněné auto. Budujeme "bohatství" v podobě velkého přepychového domu či bytu, kupujeme si stále nové a nové věci, abychom šli s dobou…žijeme pro budoucnost natolik, že až někdy zapomínáme žít přítomností. Jaké by to ale bylo, když bychom o toto "bohatství" přišli? Jak bychom se cítili v podmínkách, v kterých tyto děti žijí, aniž by si je vybrali? Pouhá hodina týdně znamená mnohdy více, než si myslíme.

Dobrovolnictví  je pro mě nejen odreagování od běžného pracovního stereotypu a příjemně strávený čas s mojí malou kamarádkou,ale také nová zkušenost v cestě za poznáním. A já jsem za takové zkušenosti vděčná.

Být dobrovolníkem je pro mne čest.

                                                                                                                   Renata Pudlowská
                                                                                                                   Dobrovolník Pět P