Jenda a další krásný "Příběh dobrovolníka"

Narodil jsem se na jižní Moravě, ve Znojmě. Od malička jsem viděl své rodiče pomáhat druhým lidem – sousedům, přátelům i cizím lidem; na poli, v zahradě, při stěhování či malování. Se sestrou nás rodiče brali často s sebou. O tom se doma nevedla diskuze. Ale mě to neodradilo, právě naopak. Viděl jsem tu užitečnost a hlavně radost, kterou jakákoliv nezištná, nečekaná pomoc lidem působila.

Celý dospělý život jsem pracoval na šachtě v Ostravě jako důlní zámečník. Vstával jsem ve 4 hodiny ráno a jezdil z Frýdku-Místku vlakem do Ostravy. O víkendu jsem mohl jen tak odpočívat, ale ta pomoc druhým by mi chyběla. A tak jsem mnoho let ještě jako neformální dobrovolník docházel za starými lidmi, o kterých jsem se dozvěděl, že jsou v nemocnici nebo osamocení doma, a snažil se jim nakoupit, povzbudit je a trochu rozveselit.

Když ve Frýdku-Místku vzniklo Dobrovolnické centrum ADRA, které začalo formálně organizovat pomoc dobrovolníků, zajišťovat jim vstup do zdravotnických zařízení a potřebné pojištění, stal jsem se ADRA dobrovolníkem. Ze začátku jsem měl na starosti půjčování a opravy polohovacích postelí, které jsme lidem půjčovali domů. Potom jsem navštěvoval lidi na oddělení následné péče v nemocnici ve Frýdku-Místku – někteří tam pobyli jen 2 týdny, jiní více než měsíc.

Co mi nešlo, byly návštěvy u umírajících lidí v Hospici Frýdek-Místek. Obdivoval jsem jiné dobrovolníky, kteří tam pravidelně a rádi ke „svým“ lidem docházeli. Uvědomil jsem si, že pro mě nejsou vhodné ani návštěvy u mentálně postižených lidí.

Tak jsem se vrátil k tomu, co je mi blízké –⁠ přinášet povzbuzení a praktickou pomoc starým, ne však terminálně nemocným, lidem. Rád je vezmu na vozíčku na pěknou cyklostezku kolem přehrady Olešná, zahraji si s nimi Člověče nezlob se, přinesu menší nákup, na chvilku jim „rozsvítím“ den.

Ta jiskra v očích, vděčnost a slova: „Pane Jendo, přijďte zas, budu se na vás těšit!“ mě pak provází celý den a dává mi radost a smysl života. Už celá desetiletí.