Zbraně sice utichly, Karenové se však barmské vlády bojí dále

Po dekádách bojů utichly na jihovýchodě Barmy zbraně. Příměří mezi vládou a Kareny trvá už více než rok, ale většina lidí v něj nevěří. O politice se i dnes bojí mluvit otevřeně.

Autobus zastavuje uprostřed noci a řidič se od volantu přesouvá na lehátko. Dál se nejede. „Vojáci na noc zavírají most. Průjezdný bude zase až brzy ráno," vysvětluje lámanou angličtinou jedna z cestujících. Most, který vojáci střeží, vede do hlavního města Karenského státu na jihovýchodě Barmy (nebo Myanmaru, jak zní někdejší vojenskou vládou zvolený oficiální název země). Letmý pohled z okénka na opevněné vojenské stanoviště dává tušit, že jsme se ocitli na území nejodbojnějších bojovníků proti vojenské diktatuře, která Barmu svírala přes půl století.

Kulturně i jazykově odlišní Karenové se po druhé světové válce postavili na stranu Britů, kteří jim slíbili nezávislost. Londýn slib nesplnil a Karenové posléze zůstali napospas zlovůli barmské junty. Nedali se však lacino. Ozbrojený konflikt v kopcích na jihovýchodě země bývá někdy označován za nejdelší občanskou válku na světě.

Nová doba, staré pořádky

Teď je však nová doba a z Barmy je demokratický stát. Tedy alespoň tak to prezentuje nové vedení země, které však je de facto stále stejné. Když před třemi lety barmští generálové svlékli kabáty, aby moc předali civilní vládě, platila už nová ústava. Dokument, který starému režimu zajistil dohled nad zemí i v dobách změn. A mimo jiné vyšachoval z příštích voleb i legendární opoziční kandidátku Aun San Su Ťij.

V rámci změn, jež mají vzbudit zdání svobodné země, vláda s Kareny loni v lednu podepsala příměří. A kdysi uzavřená oblast se tak otevřela světu, dokonce i turistům. Přítomnost ozbrojených složek je však v Karenském státě stále mnohem citelnější než v ostatních částech země. A jeho obyvatelé zůstávají obezřetní.

Vleklý ozbrojený konflikt tu připomíná i udržovaná socha barmského generála v objetí žen v tradičním karenském kroji nedaleko vojenské základny v hlavním městě Hpa-an. „Je to bizarní propaganda. Ve skutečnosti se vojáci s Kareny ani nebaví, neznají totiž jazyk," vysvětluje architekt Sa Shine, který se vrátil do vlasti po deseti letech loni v březnu. Není jediný. S uvolňujícími se poměry se domů vrací stále více Karenů. Především z Thajska, kam před konfliktem mnoho z nich uprchlo a kde většina funguje jako levná pracovní síla. V horším případě živoří v uprchlických táborech podél hranic.

Sa Shine měl štěstí, v Bangkoku získal stipendium. Slibnou kariéru architekta nakonec vyměnil za pozici sociálního pracovníka a snaží se o donedávna nemyslitelnou věc: probudit v lidech smysl pro občanskou společnost. Setkávání zástupců neziskových organizací a politických stran, napůl maskované vzdělávacím projektem, by přede dvěma lety nebylo možné už jen kvůli přísnému zákazu shromažďování. „Dříve bychom skončili ve vězení. Místní vláda sice stále klade překážky, ale cesty tu jsou, setkáváme se, hledáme společnou řeč. Lidé se nebojí přijít," říká Sa Shine z organizace ADRA.

Nosič zbraní se z boje nevrací

„Teď je úplně jiná situace. Pamatuji si, jak jsme se jako děti báli vojáků a schovávali se před nimi. Nejkrutější bylo, když si armáda vyžádala takzvaného portýra. To byl člověk, který v přední linii vládních vojáků bojujících proti Karenům nosil zbraně a zpravidla se z bojů nevrátil živý. Výběr obvykle ležel na vesnici. Pokud žádného nepředložila, nedopadla dobře. Nejvíc jsme se báli, aby funkce tohoto lidského štítu nepadla na někoho známého," vzpomíná Sa Shine.

Válka mezi etnickou ozbrojenou armádou a barmskými vojáky trvala tak dlouho, že se generálům podařilo rozeštvat mezi sebou i samotné Kareny. Mnoho Karenů z měst nesouhlasilo s odštěpeneckými frakcemi bojujícími v horách. Gerilovým bojovníkům také příliš na popularitě nepřidaly zvěsti o tom, že mají prsty v nechvalně známém byznysu, v němž se ve velkém realizují bývalí barmští generálové. Totiž v pašování drog a vzácného dřeva přes barmsko-thajskou hranici. Rozkol mezi Kareny je tak velký, že jejich neschopnost domluvit se je v Barmě pověstná. Existence podobných projektů, jaký vede Sa Shine, je proto velmi výjimečná. Jedinou alternativu podobného dialogu představují jen buddhistické kláštery. Tradice, jež se však se vzrůstajícím buddhistickým extremismem, který se bohužel nevyhnul ani Karenskému státu, v tomto směru zdiskreditovala. "Mezi názory mladých lidí a starší generace, která nezažila nic jiného než boje, je ohromný rozdíl. Ti mladší jsou tolerantnější, schopní překročit stín etnického problému. Největší potenciál mají ti, kteří se vrátili z emigrace. Nejsou xenofobní," tvrdí Markéta Lančová z Adry, která zdejší projekt vede.

Pod dohledem

I když do Karenského státu míří nyní řada turistů, jsou pod dohledem více než jinde. Vláda nemá zájem, aby cizinci v Karenech zbytečně probouzeli chuť po svobodě. Pravidlo, že přespat lze jen v registrovaných hotelech, tu platí dvojnásob. Stejně jako dohled vlády. „Tajní policisté tu slídí. Vláda tady všechny cizince monitoruje," říká nevzrušeně Sa Shine, když se v naší blízkosti během focení u nedalekého kláštera objeví jakýsi Barmánec s drahým fotoaparátem. I přes všechny změny, kterými Karenský stát i celá Barma nyní procházejí, dělí zemi od skutečné svobody ještě dlouhý a nepředvídatelný kus cesty.

Vyšlo v deníku DNES 22. 4. 2014
Autorka: Jana Vrubelová