Rodičům doma o své práci raději nevyprávím

Dr. Aye Myat Myat Zaw (26 let), které nikdo neřekne jinak než Bo Bo, před sebou měla zdánlivě jasnou a úspěšnou budoucnost. Pochází z dobře situované barmské rodiny, jejíž kořeny z matčiny strany sahají až do Číny. Před třemi roky úspěšně dokončila studium medicíny a má za sebou rok a půl praxe v prestižní soukromé nemocnici v Rangúnu. V roce 2009, rok po cyklonu Nargis, se však její život začal ubírat jiným směrem. Tehdy poprvé se zapojila do humanitární pomoci organizace ADRA. Objevila novou dimenzi lékařského povolání, a v roce 2012 odešla z Rangúnské nemocnice, aby se stala první lékařkou v mobilním zdravotnickém týmu ADRA, který poprvé po desetiletích ozbrojeného konfliktu začal poskytovat pomoc obyvatelům odlehlých venkovských komunit v Karenském a Monském státu.

Jaký je rozdíl mezi prací v mobilní klinice a v privátní nemocnici?
Těch rozdílu je spousta!  V nemocnici je mnoho doktorů a sester. Pacienti mají veliké možnosti   získání kvalitní zdravotní péče, veškeré léky jsou jim dostupné. Zato ve vesnicích, kam se dostáváme s mobilními klinikami, jsou velmi limitované možnosti. Jsou to těžko dostupné oblasti a lidé tam skutečně potřebují pomoc.

Jak funguje takový tým mobilní kliniky ADRA?
Tým  se skládá z jednoho doktora,  sestry  a komunitního zdravotního pracovníka, který pracuje jako  dobrovolník. Tým navštěvuje vesnice pravidelně, alespoň jednou za měsíc, ošetřujeme a podáváme léky. Ze začátku se nás lidé ve vesnicích trochu báli. Říkali nám, že jsme první lékaři, kteří kdy vkročili do vesnice. Někteří měli také podezření, že jsme nějak spojeni s vládou.  Ale společně s místními duchovními a radou starších se nám postupně dařilo vysvětlovat, že přicházíme s humanitární pomocí, a získali jsme si jejich důvěru.

Jaké jsi měla pocity, když jsi poprvé vstupovala do těchto vesnic?
Ze začátku jsem se docela bála, protože jsem nikdy předtím v těchto konfliktních oblastech nebyla. Vesničané v Deltě, kde jsem pracovala po cyklonu Nargis, a vesničané v Karenském státě jsou od sebe navzájem hodně odlišní. V Deltě nejsou ovlivněni ozbrojeným konfliktem a také umějí barmsky, takže je jednodušší, aby Vám důvěřovali.  Vesnice jsou  tam velmi snadno dostupné na lodích, to znamená, že nemusíte nikam daleko pěšky.  V Karenském státě je to o dost horší.

Co bylo vůbec nejtěžší?
Já osobně neumím karensky, takže jsem ze začátku musela překonávat velké komunikační bariéry, ostatní z týmu mi museli stále překládat. Pak také bylo období dešťů a většina našich vesnic není dostupná autem ani v období sucha – mohli jsme tedy autem jen malou část cesty, pak se přesunout na lodě, pak na motorky a pak ještě tak dvě až tři hodiny pěšky. Někdy jsme museli i přes hory, to jsme do vesnic putovali třeba i šest hodin. Poprvé, když jsme šli do oblasti Belinu, nevěděli jsme přesně, jak se do vesnic dostat, jestli to půjde lodí, nebo budeme muset pěšky – nakonec jsme přešli dva vrcholy a celá cesta trvala skoro 7 hodin. Pro mě osobně to bylo vůbec poprvé, co jsem ušla takovou dálku.

Potkali jste se někdy ve vesnicích s ozbrojenými skupinami, které dané území ovládají?
Ano, docela často.  Tyto vesnice jsou totiž na území ovládané Karenskou národní unií (KNU). Ale byla jsem sama překvapená, jak dobře s nimi šlo komunikovat. Byli většinou otevření a přátelští. Jsou jiní, než jaké je znám z televize a z filmů. Tam opravdu budí strach, ve skutečnosti nás ale třeba pozvali, abychom s nimi povečeřeli, povídali si s námi.  Mě tedy překládal náš terénní asistent, protože moje Karenština je ještě pořád dost slabá. Ale učím se!  Už se dokážu zeptat pacienta na jeho jméno, potíže a tak dále.

I přes to jste jeden měsíc měli do oblasti zakázaný přístup, je to pravda?
Bylo to zrovna v době, kdy jsme zároveň prováděli trénink komunitních zdravotních pracovníků a školení o prevenci zranění od pozemních min. Náš projektový manažer a logistik zrovna plánoval distribuci potravinových balíčků, když dostal informaci, že KNU zakázala přístup na celé území. Bylo to ale hlavně proto, že v oblasti se zhoršila situace konfliktu s jinou ozbrojenou skupinou.  Zavolali nám sami, že nemáme do vesnic chodit. Ale moji kolegové jeli na druhou stranu hranice do Mae Sot a podařilo se jim s KNU znovu vyjednat přistup do vesnic.

Stejně to nezní jako úplně bezpečná práce. Vědí tvoji rodiče, co vlastně děláš?

Vědí to, ale je pravda, že doma nezacházím příliš do podrobností. Samozřejmě by byli radši, abych se vrátila do Rangúnu a pracovala na soukromé klinice. Poprvé, když jsem se rozhodla vrátit na projekt ADRA  do Karenského státu, jsem s nimi musela hodně vyjednávat.

Co ti ta práce osobně přináší?
Moc ráda pracuju ve vesnicích, raději než někde v nemocnici. Na privátní klinice je tolik lékařů, že když tam nebudu já, bude tam deset jiných doktorů.  Pacienty tam moje přítomnost zas tolik neovlivní. Ale najít zdravotníka, který je ochotný jít do vesnic, je mnohem těžší. Lidé jsou tu za to ale skutečně vděční! 

Mobilní zdravotnický tým byl součástí humanitárního projektu podpořeného z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR. Během čtyř měsíců ošetřil 2272 pacientů z osmi vesnic, ležících na konfliktním území jihovýchodní Barmy. V rámci projektu byla také v těchto vesnicích všem 560 domácnostem rozdělena semena a zemědělské náčiní, a bylo jim poskytnuto pěstitelské školení. 1047 dětí obdrželo speciální vysoko-nutriční výživu. Z každé vesnice byli vyškoleni dva komunitní zdravotní pracovníci a zároveň proběhla školení o hygieně a prevenci zranění od pozemních min.