Inkluzivní vzdělávání odstraňuje předsudky o lidech s postižením

„Když od nás děti odcházejí do běžné základní školy, stává se, že zvláště v pubertě mívají problémy se svými zdravými vrstevníky. Zdá se, že tedy máme před sebou ještě mnoho práce,“ říká Ludmila Mašková, ředitelka Mateřské školy Duha z Prahy 5. Tuto školku nyní navštěvuje 115 dětí, 28 z toho jsou děti se speciálními vzdělávacími potřebami.

Ludmilu Maškovou letos na jaře čeká cesta do Moldavska, v rámci projektu ADRA zde totiž bude místním pedagogům předávat své zkušenosti s fungováním inkluzivní školky v ČR. V Moldavsku taková školka funguje jen jedna ve městě Orhei, další dvě ve městěch Edinet a Leova se pro tyto účely právě rekonstruují, a to vše za přispění organizace ADRA. Jaká je situace v oblasti inkluzivního vzdělávání v ČR v porovnání s Moldavskem? O tom jsme si s Ludmilou Maškovou povídali.

Proč je vůbec tak důležité předškolní vzdělávání? 
Předškolní věk je velkou životní etapou, kdy se dítě dále vyvíjí po všech stránkách – tělesně, pohybově, intelektově, společensky i citově. Dítě v předškolním období udělá ve svém vývoji obrovský skok.

Předškolní vzdělávání – jako doplněk rodinné výchovy – působí příznivě na rozvoj i učení dítěte v dětství, ale nepochybně má pozitivní význam i pro jeho další životní etapy. Včasná a potřebám dítěte odpovídající pedagogická péče poskytovaná mateřskou školou je všeobecně považována za významný počátek procesu celoživotního učení a vzdělávání, a tím i za jeden z důležitých předpokladů pozdějšího pracovního a životního uplatnění.

V Moldavsku začal proces přechodu k inkluzivnímu vzdělávání teprve nedávno, vláda má plán na zřizování inkluzivních škol a rušení škol speciálních. Proces se týká však pouze základních škol a předškolní vzdělávání je o krok pozadu. Jak si v tomto smyslu stojí ČR? Jak daleko jsme se zřizováním inkluzivních mateřských školek?
Minulá společnost v dobrém úmyslu vybudovala velmi rozsáhlý systém speciálního školství. Cílem bylo dát všem dětem s postižením speciální vzdělání podle typu vady. Časem se zjistilo, že takto segregovaná výchova přináší problémy nejen v sociálních vztazích zdravých dětí, ale také u dětí s postižením

Do roku 1989 měli učitelé v mateřských školách k dispozici normativní osnovy, plány a metodické příručky. Práce pedagogů podle těchto dokumentů spíše omezovala aktivitu dítěte, málo respektovala jeho zájmy a zkušenosti, opomíjela prožitky dítěte a dostatečně nevnímala jeho individuální potřeby. Dnes mateřské školy uplatňují různé vzdělávací programy, pedagogové mohou volit různorodé pedagogické přístupy, vybírat z široké nabídky informačních zdrojů a uplatňovat vlastní iniciativu. Děti v průběhu dne střídají činnosti a hry, které poskytují prostor pro jejich představy, plány a kreativitu.

Inkluzi v mateřských školách podporuje i ministerstvo školství, vyhlašuje rozvojový program na podporu škol, které realizují inkluzívní vzdělávání a vzdělávání dětí a žáků se sociokulturním znevýhodněním. Situace je ale odlišná v Praze a v regionech; když jsme v loňském roce organizovali semináře o vzdělávání dětí s autismem, jeden pro pražské pedagogy a jeden pro regionální, bylo zjevné, že kolegové z regionů v této problematice více tápou, patrně mají menší podporu než zde v Praze. Proto také hodláme s organizací seminářů pokračovat. 

Dá se v historii ČR najít nějaký moment, kdy se začal prosazovat inkluzivní model vzdělávání? Kdy to bylo a co bylo tím prvním impulsem?
Od 2. poloviny 90. let bývá postupně nahrazován termín integrace pojmem inkluze. Integrace obecně popisuje proces přemístění žáka do školy hlavního vzdělávacího proudu, přičemž jsou kladeny požadavky na žáka, aby se adaptoval na školní prostředí spíše než na školu, tak aby transformovala vlastní systém. Inkluzivní vzdělávání se naopak projevuje v přizpůsobení vzdělávacích podmínek tak, aby odpovídaly potřebám všech žáků.  

Posun od integrace k inkluzi není pouhým posunem v terminologii, ale základní změnou v pohledu na problematiku. Je to přechod od přijetí stanoviska, že se překážky vyskytují na straně dítěte, k přijetí tzv. sociálního modelu, kde bariéry k učení existují ve strukturách samotných škol a obecněji v postojích  společnosti.

Jak dlouho funguje vaše mateřská škola a byla vždy inkluzivní?
Před námi v tomto objektu byly jesle a ještě později rehabilitační stacionář, školka zde funguje až od roku 1994. Nastala zde tehdy zvláštní situace, kdy měla v zařízení, které navštěvovaly děti s postižením, vzniknout běžná mateřská škola.  Byla to výzva i pro mě, protože jsem s tím neměla žádné zkušenosti, naštěstí tu zůstal kvalifikovaný personál  - zdravotní sestry, které měly velkou chuť do práce a byly ochotné si doplnit vzdělání, aby mohly pracovat v mateřské škole. Před lety, když nastal úbytek dětí, jsme se rozhodli, že se integrací budeme zabývat hlouběji, abychom se něčím specializovali.

Díky organizaci ADRA byla v Moldavsku otevřena vůbec první inkluzivní školka ve městě Orhei. Jaké možnosti v tomto ohledu mají rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v předškolním věku v ČR?  
Existují tři typy mateřských škol: běžné školky a pak speciální pro zrakově či sluchově postižené, hluchoslepé apod. Školky, jako je ta naše, se nacházejí někde uprostřed mezi těmito dvěma typy. Umístění dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami v normální školce závisí na typu postižení i na tom, zda si na to pedagogové troufnou. Když má dítě nějakou těžkou logopedickou vadu, lze to zvládnout, pokud dítě pravidelně dochází k logopedovi, děti s tělesným postižením už jsou na péči náročnější a například autistické děti již vyžadují speciální odbornou péči. Ve třídě lze s ohledem k rozsahu speciálních potřeb dětí integrovat nejvýše 5 dětí se zdravotním postižením. Obvykle zde pak vedle pedagoga působí ještě asistent.

A jak se tedy liší inkluzivní školka od té běžné? Můžete to ilustrovat třeba na příkladu té vaší školky?
Naše školka se liší především v personálním zajištění - máme speciálního pedagoga, logopeda, učitelky se vzděláním speciální pedagogiky a asistenty. Spolupracujeme s mnoha odbornými pracovišti, která nám odsouhlasují individuální vzdělávací plány, máme jiné pomůcky, nabízíme canisterapii a hippoterapii.

Realizujeme individuální integraci i tu skupinovou ve speciálních třídách. V současnosti máme jednu třídu s osmi autisty a jednu třídu s jedenácti dětmi s kombinovanými vadami, kde pracuje učitelka společně s asistentem. Do běžných tříd pak zkoušíme integrovat děti s různým typem postižení, př. děti s Aspergerovým syndromem. Někdy se to podaří, někdy ne. Výhoda je v tom, že když se to nezdaří, mohou se děti vrátit do speciální třídy.

V Moldavsku se dle našich informací hodně potýkají s problémem předsudků, hlavně ze strany rodičů dětí, které nemají speciální vzdělávací potřeby. Mívají obavy, že jejich děti budou brzděny v rozvoji. Čelí nebo čelila tomuto problému i Vaše školka? Případně, jak se s tím vyrovnává?
Ne, v naší školce se s takovými předsudky nesetkáváme. Integrace naopak odstraňuje předsudky o lidech s handicapem a vytváří u žáků empatičtější vztah k okolí. Rodiče mají navíc možnost jakékoliv své dotazy ohledně integrace konzultovat s pedagogy na pravidelných schůzkách. Před několika lety se ještě stávalo, že pokud mělo dítě nějaký problém, tak rodiče přišli k zápisu bez něj. Pedagogové to poznali vlastně, až když dítě začalo do školky docházet. Teď už tomu tak není, rodiče už si sami připouštějí, že jejich dítě je jiné a že takové bude po celý život.

Někdy se ale stává, že když k nám rodiče přicházejí, jsou vyčerpaní, protože doma jejich dítě stále pláče a křičí, sousedi si na ně chodí stěžovat, okolí je obviňuje, že se o své dítě neumí postarat. Proto někdy naši pedagogové školní hodiny natáčejí; stejnou činnost dětí na začátku a pak v průběhu roku. Rodičům pak dají záznam, z něhož je patrné, jak se děti rozvíjejí. Nepřímo tak pomáháme i rodičům.

V rámci aktuálního projektu v Moldavsku vzniknou také informační a poradenská centra pro rodiče s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. Existuje něco podobného i v ČR?
Při mateřských i základních školách se zřizují speciálně pedagogická centra specializující se na určitý druh postižení. Dále se rodiče dětí s postižením mohou obracet na střediska rané péče, která poskytují své služby dětem a jejich rodinám od narození do 7 let věku.

Co jsou největší překážky na cestě k inkluzivnímu vzdělávání? S čím se nejvíce potýkáte?
Největší překážkou je nedostatek finančních prostředků a nedostatečný počet asistentů. Začínaly jsme pozvolnými krůčky a řekla bych, že tento proces trval zhruba deset let. Ale pokud mohu soudit, tak v oblasti mateřských škol je to nastavené velmi dobře.

Projekt "Rozšiřování úspěšného modelu inkluzívního předškolního vzdělávání v Moldavsku" byl podpořen z programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.