Barma: Karenské ženy opatrně přebírají otěže

Ve stínu dřevěné verandy komunitního centra uprostřed východobarmské vesnice sedí skupinka starších žen. Navršené hromady podivných tuhých listů pod jejich rukama postupně ubývají. Přetváří je na střešní tašky, které pak prodávají v okolních vesnicích. Nejmladší z nich splétá listy po hmatu. Šestnáctileté Moo Moo se totiž před deseti lety dostala do očí infekce. „Kdybychom tu měli zdravotníka, možná by to dopadlo lépe, ale jsme moc daleko od města. Příjezdová cesta je mizerná, nemáme tu ani státního učitele, natož lékaře,“ vysvětluje jednadvacetiletá Kyaw Wint, která před dvěma lety začala pracovat za podpory barmské pobočky organizace ADRA se starostou a sousedy na plánu rozvoje své vesnice. „Mám to tu ráda, ale někdy si připadám dost osamělá, většina mých vrstevnic odešla za prací do Thajska. Tady neviděly žádnou budoucnost.“

Území velké jako polovina České republiky obývá jen jeden a půl milionů Karenů, dohromady jich jsou přitom celé 4 miliony. Tato národnostní menšina však více než 60 let bojovala za svá práva proti vojenskému režimu. Mnoho lidí uteklo do zahraničí. V některých vesnicích Karenského státu poslalo do nedalekého Thajska za prací alespoň jednoho člena rodiny více než 80 % domácností. Takové vesnice se poznají na první pohled. Domy jsou tu větší, často i zděné, ale děti místo rodičů svolávají k jídlu babičky. Další Karenové žijí v jiných částech Barmy. Zbývající přebývají často v odlehlých vesnicích. Mnozí byli i několikrát násilně přesídleni a v atmosféře doznívajícího konfliktu se snaží především přežít.

Se starostkou v čele

 „Za ty dva roky naší práce tu vidím velkou změnu. Dřív se lidi u nás ve vesnici moc nesetkávali. Všechno zařizoval starosta. Dneska mají zájem o to, co se ve vesnici děje, vidí, že společně můžeme něčeho dosáhnout – třeba dát dohromady peníze a postavit studnu,“ říká  Kyaw Wint. „Problémem ale zůstávají vojáci, kteří obcházejí vesnice a vyžadují placení daní či berou muže jako nosiče.“ 

Z toho důvodu často stojí v čele vesnice žena. „O místo starosty se většinou nikdo nehlásí. Máte spoustu odpovědnosti, povinností a prakticky žádný rozpočet. Musíte vyjednávat s ozbrojenými skupinami. Nedávno jsme tu měli jeden případ, kdy vesnice nemohla zaplatit a vojáci vzali starostovu dceru a jemu nastrčili pod dům minu. Takhle ho vydírali, dokud se celá vesnice nesložila,“ vysvětluje projektový pracovník Saw EhMoo a dodává: „Když dělá starostku žena, vojáci si k ní nedovolí tolik jako k muži.“

Proti tomu však vypovídají výsledky posledního průzkumu Asociace Karenských žen. Podle toho je naděje, že s ženami vojáci zacházejí lépe, mylná. Třetinu z 95 dotazovaných starostek fyzicky napadli nebo mučili. „Neměla jsem žádné zkušenosti s vedením. Byla jsem negramotná. Ale kdyby nikdo nechtěl sloužit vesnici jako starosta, všichni by měli velké problémy. Takže i když se mi to osobně moc nelíbí, musím to dělat,“ popisuje svoje pohnutky jedna z dotazovaných starostek v průzkumu.

Ženy ve vysoké politice

Ženy se v Karenském státě do vedoucích pozic dostávají velmi pozvolna, i když často z nutnosti. Jejich zdánlivá slabost však může být jejich hlavní předností. Ve světě 60 let trvajícího ozbrojeného konfliktu mezi vládnoucím režimem a karenskou opozicí, ve světě agresivní politiky a nastupujícího ekonomického růstu, ženy na vedoucích pozicích najednou přinášejí jiné hodnoty. „Centrální vláda zabavuje pozemky pro kaučukovníkové plantáže či průmyslové zóny a často nedává žádné kompenzace. Problém je v tom, že lidé tu byly utiskování tak dlouho, že jsou stále vystrašení. Neodvažují se přijít a vyslovit svoje problémy,“ popisuje v karenském hlavním městě Hpa-an nad miskou sladkého mléčného čaje místní politička Daw Kyin Htway. Její strana se do místního parlamentu dostala po volbách v roce 2010. A v politice rozhodně není sama.

Stereotypní obraz ženy - hospodyně narušuje vedle dalších političek i slavná Aung San SuŤij. Nejen ve městech, ale i v odlehlých vesnicích. Komunitní pracovnice Kyaw Wint vypráví, jak při jednom z komunitních setkání mapovali denní práci žen a mužů. „Přesně jsme dohromady počítali, kolik hodin denně pracují a kolik z toho je placených. Výsledek byl překvapivý pro všechny. Ukázalo se totiž, že zatímco muži pracují v průměru kolem 8 až 9 hodin, ženy prací stráví až 16 hodin,“ vypráví. Muži si začali uvědomovat všechnu tu neplacenou práci, kterou jejich ženy dělají.  „Když jsem viděla, jak zaujatě pokyvují hlavami, začala jsem věřit, že se dá opravdu něco změnit,“ dodává Wint.

Fotografie a text: Markéta Lančová

Článek vyšel v mimořádné příloze společnosti Člověk v tísni v MF Dnes 17. července 2012. Téma přílohy bylo „Ženy ve světě“.