ADRA v barmské džungli

Sedí v trávě, s nohama zkříženýma, bez hnutí. Tisíce Buddhů. Nekonečné řady identických soch. Sedět tak v Thajsku, šněrovaly by řady tisíců Buddhů tisíce turistů. Jenže tohle údolí je takřka opuštěné a zarostlé křovím. Rozléhá se nedaleko Pa-Ahnu, hlavního města Karenského separatistického státu v Barmě. Teprve nedávno se Barma začala otevírat turistům, teprve nyní  i do této části země – Karenského státu, rozparcelovaného na vojenské základny, opatrně přichází humanitární a rozvojová pomoc. Do džungle pronikla i ADRA.

„Šli jsme několik hodin džunglí, pršelo, všude bahno. Pak jsme jeli kus loďkou, potom jsme museli zdolat hory,“ vypráví mladá lékařka Liu Liu. Společně se skupinkou mužů z humanitární a rozvojové organizace ADRA nesli vesničanům rýži, moskytiéry a léky. „Ti lidé neviděli doktora léta. Nejvíc trpí malárií, podvýživou,“ vypráví Liu Liu.  

Kareni jsou sedmimilionová etnická skupina, která žije na jihovýchodě Barmy. Karenští rebelové bojují proti barmskému režimu už šedesát let. Na civilním obyvatelstvu totiž barmská armáda páchala genocidu. Kareni dosud zbraně nesložili, ačkoli nyní o míru jednají s barmskou disidentkou Su Ťij, která se letos dostala do parlamentu. Letitý konflikt je však pro vesničany fatální.

„I když někde v odhlehlých oblastech nemocnice jsou, Kareni se do nich bojí přijít. Jsou to státní nemocnice, barmské. A nedůvěra mezi oběma etniky je veliká. Stejně tak se barmští lékaři bojí vkročit na území ovládaná karenskými rebely. Odnášejí to vesničani, pacienti,“ říká lékařka. Kareni například nemají přístup k séru. „Málo je ho i ve státních nemocnicích. Vždy se rozhoduje, kdo ho dostane a kdo ne. Šli jsme s našimi dobrovolníky džunglí a jednoho z nás kousla kobra. Bylo mu třiadvacet. Nemohli jsme mu pomoci,“ vypráví lékařka Liu Liu.

Vesničany ale snad ještě víc než chatrné zdraví, trápí nájezdy ozbrojených skupin. A pohyb jim ztěžuje fakt, že je oblast zaminovaná. „Zprávy o míru k nám do džungle nedorazily. Dosud k nám do vesnic chodí ozbrojenci z různých guerrilových skupin, berou si peníze i jídlo. Mnohdy nám nezbyde ani rýže, kterou si vypěstujeme. Zvládáme to jen proto, že nám peníze posílají ‚kurýrem‘ příbuzní z thajských utečeneckých táborů, a hlavně z Bankgoku,“ vypráví muž v sukni londži, U Yan Lay, starosta jedné ze vsí v Karenském státě, kterou ADRA zařadila do rozvojového projektu. Vesničané, kteří neutekli za hranice, se rozhodli, že by jejich situaci zlepšilo, kdyby si mohli vybudovat rybník pro chov ryb. Dostali proto nářadí a mají „koordinátora“, člověka který po letech přijíždí do jejich vsi. Nic nechce. A naopak se o ně zajímá. V jiných vesnicích zase toužili po škole. Jen gramotní se totiž mohou postavit vysídlování, konfiskacím půdy, zabíráním polí pro vojenské základny, nebo obří státní kaučukové plantáže, na kterých roste tolik výnosné „černé zlato“.

I v Karenském státu už totiž civilisté zaznamenali, že se země začala pomalu otevírat. Jenže Barma připomíná domorodou ženu, která kráčí vzpřímeně, s tácem na hlavě. Je v tom kus napětí, udržet balanc. A člověk instiktivně čeká, zda se, a kam, tác překulí.

Pokud proces „transformace“ řídí barmská vládnoucí garnitura, stěží to bude znamenat jen všemi očekávanou demokratizaci země. Ti z Karenů, jímž se podařilo před lety utéct za hranice do Thajska, Hong Kongu, USA nyní přijíždějí zpět. Aby místní aktivisty varovali. V karenských intelektuálních kruzích se mluví o hrozbě divokého byznysu a masivního drancování přírodních zdrojů a´la Čína. V souvislosti s turismem pak o tom, že zbědovanou, chudou a zranitelnou Barmu může čekat smutný osud Thajska. Zástupy sexturistů, šíření HIV. A Karenská oblast s Thajskem hraničí. „Víte, jaký tu máme problém s léky. Pokud jde o HIV, nejsou tu nejen retroviry, ale ani osvěta. Tato hrozba je v Barmě tabu. Noviny jak známo podléhají cenzuře, internet téměř nefunguje. Cestovat po zemi a šířit povědomí může jen ten, kdo má dost peněz na placení mýtného a různých poplatků na vojenských checkpointech – tedy málokdo,“ říká lékař, bývalý politický vězeň, který si kvůli bezpečnosti své i svých posluchačů, nepřál zveřejnit jméno. Občanské aktivity, občanskou společnost podporuje i ADRA.

„Krom seminářů, které se konají přímo v Barmě, chystáme i studijní cestu karenských politiků do Česka. I naše země prošla po pádu komunismu transformací. Kareni po informacích doslova prahnou,“ říká Monika Šikulová, která pro barmskou misi organizace ADRA pracuje od roku 2008, kdy zemi zasáhl cyklón Nargis. Živelná katastrofa, která si tehdy vyžádala statisíce obětí, byla prvním momentem, kdy uzavřená země po desetiletích oficiálně povolila vstup humanitárních organizací na své území. Nyní režim po víc než půl století nechává opatrně nakouknout za oponu. Spatřit armádu mlčících Buddhů, němých svědků karenské genocidy. Genocidy, která dostala přízvisko „zapomenutá“. Ať už se tu v údolí nedaleko Pa-Ahnu stane cokoli, Buddhové budou dál sedět bez pohnutí. Kareni proto doufají, že ti, jimž bylo dovoleno nahlédnout, je z očí jen tak nespustí.

Text: Magdalena Sodomková
Foto: Jana Čavojská

Projekt je financován z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu transformační spolupráce.

Fotogalerie

1 - 3 z 22

    1 2 3