Strašák jménem AKREDITACE

Máte ve svém životě nějaké „strašáky“, kteří se k vám v nestřeženou chvíli připlíží a snaží se vás vylekat? Straší vás věty typu: „To nedáš!“, „To nemůžeš stihnout!“ anebo „Tomu vůbec nerozumíš!“? Já jich v tom svém už pár měla. :-) Jako první se mi vybaví září v posledním ročníku střední školy, kdy čerstvě po prázdninách, s hlavou ještě trochu v oblacích… zazněla od třídního učitele na uvítanou věta: „Tak vás vítám v maturitním ročníku. Čeká vás náročný rok, tak je třeba začít s přípravou na maturitu co nejdřív!“ A hned jsem byla spolehlivě já i moje hlava z oblaků zase pěkně na zemi :-) a strašák mi u toho pevně stiskl ruku na pozdrav.

V dubnu letošního roku jsem nastoupila do českobudějovického Dobrovolnického centra Adry. A musím říct, že jsem zažila takové malé déjà vu. :-) Na uvítanou jsem se dozvěděla, že mě kromě všeho jiného čeká důležitý úkol, takový milník, a to připravit žádost o udělení akreditace od Ministerstva vnitra pro naše dva dobrovolnické programy – pomoc seniorům a pomoc zdravotně postiženým. Je to vlastně takový certifikát, který našim partnerům a přijímacím organizacím potvrzuje, že naši práci děláme v oblasti dobrovolnictví tak, jak máme – profesionálně, efektivně a podle zákonů. Zkrátka, že jsme spolehlivý partner.

První, co mě napadlo, bylo: „Proč zrovna já?“. Ale optimismus mojí odcházející vedoucí byl odzbrojující. Vyhodnotila to jako báječný začátek, protože díky přípravě žádosti o akreditaci proniknu do všech tajů fungování dobrovolnického centra úplně dopodrobna. Uf! Tolik nových věcí k učení a k tomu ještě tohle… I když se o to nikdo neprosil, strašák byl zase u mě a už přátelsky otevíral náruč k pevnému objetí. Moc děkuji všem, kteří mi pomohli a nedali prostor strašákovi, aby se u mě v centru zabydlet. :-) Výsledkem celého snažení byla hotová žádost, kterou jsem 10. 7. doporučeně odeslala na ministerstvo. Celá i s přílohami vážila téměř 2 kg!

Vím, že před každým z nás je spousta úkolů a výzev, které na první pohled můžou vypadat nezdolně. Je ale důležité se jich neleknout (to by si totiž strašák moc přál ;-)) a odvážně se do nich pustit. Znáte to, strach mívá velké oči. Je ovšem skvělé, když při jejich zdolávání máme někoho, o koho se můžeme opřít. Děkuju Jitko, Báro, Luďo, Hanko… :-)

Iva Kyselová