Když neplatí: sejde z očí, sejde z mysli …

Vzpomínám na svá učitelská léta, zejména na končící učně a maturanty, kdy proslov přizvaného pracovníka městského úřadu začínal slovy: „Jedna etapa končí, druhá začíná“. Ano, přesně tak tomu je i u naší dobrovolnice Martinky, která od října studuje na farmaceutické fakultě v Hradci Králové. Než se mi vzdálila, tak jsme při rozlučkové kávě zavzpomínaly na první setkání a popovídaly o dobrovolnictví.

Obě si velice dobře pamatujeme název kavárničky – Černé oči porcelánových šálků, kde jsme si o aktivním dobrovolnictví vyprávěly poprvé – bylo to v lednu 2015. Martinka, ještě na základní škole, se sestrou četly knihu, ve které hlavní hrdinka docházela do domova důchodců staré paní předčítat z knihy. Děvčata to nadchlo, a tak Martinka, teď už studentka zdravotního lycea, chytla při prezentaci dobrovolnického centra ADRA u nich ve škole příležitost za pačesy.

Proti mně seděla krásná nesmělá dlouhovlasá dívčina s nabízejícím srdcem, která chtěla chodit číst do domova ukecané babče. Po vyplnění tiskopisů a proškolení následovalo setkání u sociálního pracovníka pana Plášila, kam byla přizvána další potenciální dobrovolnice – zkušená Karolína, která žila v Praze u dědečka. Při studiu v Českých Budějovicích jí kontakt s dědou chyběl. Slovo dalo slovo a děvčata se rozhodla, že budou chodit společně ke dvěma pánům. Nakonec se společné návštěvy uskutečnily pouze dvě a Karolína studií zanechala. Martinka začala docházet pouze za panem Růžičkou, protože působil velice akčně: navštěvoval místní kavárničku, v pokoji měl kytaru a četl bibli. „Realita byla jiná,“ říká a usmívá se Martinka: „Pan Růžička je nesmělý jako já, a asi proto si tak rozumíme a společně prožitý čas si užíváme.“ Chvíli vypráví Martinka o svých záměrech, pak pan Růžička, který spíše vzpomíná na svůj aktivně prožitý život a okolnosti, které ho nejvíce poznamenaly. Několikrát Martinku žádal, aby mu tykala, ale nakonec říkal, že je rád za vykání, protože si připadá starší, a tak může udílet rady. Dlouho trvalo, než pan Růžička oprášil hraní na kytaru. Martinka podotýká: „Pan Růžička je náš rodinný externí děda, rodiče ho nechávají pozdravovat a vždy se zeptají, jak se mu daří, jak jsme si popovídali. Nasmějí se nabízeným rumovým pralinkám, to proto, že je nemá rád, ale já také ne a přesto si vždy jednu vezmu."

Z příjemného posezení jsem si odnášela Martinčino poselství pro současné mladé lidi: „Teď už znám hloubku důležitosti kontaktu se staršími lidmi a komunikace s nimi, umět jim odpouštět, zejména myslím ve vztahu k rodičům a nenechat je na holičkách.“

A tak si Martinka s panem Růžičkou občas píší mailíky, zatelefonují si a myslí na sebe. Tomu se říká krásný vztah!

Zapsala koordinátorka dobrovolníků DpS Máj Zdena Chmelová.