Jsem malej, ale šikovnej dobrovolník

Můj tatínek se rozhodl navštěvovat babičky a dědečky v Domově pro seniory už dávno – to jsem ještě nebyl na světě. A dokonce tehdy ještě ani tatínek neznal moji maminku. Vidíte – a dneska jsme dobrovolníci v Českých Budějovicích všichni tři, jenže věřte nebo ne – na mě se všichni smějí nejvíc.

Tatínek si vybral pro dobrovolnictví Adru. A je rád, protože tam našel spoustu kamarádů a známých, se kterými se navštěvují, telefonují, povídal, že taky spolu hráli volejbal, občas spolu poseděli v restauraci a tak... Ale nejvíc ho baví, když vidí, jak v průběhu návštěvy u starých lidí se všichni začínají usmívat a mají radost, že je navštívil, i když třeba na začátku vypadali smutně.

A tak, když si našel maminku, hned ji přivedl do Adry taky. Povídal jí, jaké to je, když je někdo dobrovolník a maminku to tak nadchlo, že hned začala chodit za babičkami a dědečky taky. No a pak jsem se narodil já. Naši mě chtěli těm svým babičkám a dědečkům taky ukázat – a jak se divili! Taková návštěva se mnou totiž teprve stála za to. Chtěli mě vidět i ti ostatní a i sestřičky a všichni zaměstnanci... – no nejsem já přímo celebrita?

Mám bezva rodiče. Dali mi jméno po tátovi, chodím s nimi do důchoďáku a rozesmívám všechny na potkání. Jenom je mi líto, že já jako jediný dobrovolník nemám ADRA tričko. Ale třeba mi některá babička vyšije logo na svetr. Zasloužil bych si to...