Život ukrajinských vnitřních uprchlíků rok po začátku konfliktu

Od začátku konfliktu na východní Ukrajině uběhl již více než rok, ale situace vnitřních uprchlíků v této zemi zůstává obtížná. Projekt Adry podporující uprchlíky, kteří nacházejí dočasný azyl v tzv. kolektivních centrech, se přechýlil do druhé poloviny svého trvání. Nastal proto ten správný čas, aby se náš tým z Prahy vypravil do Kyjeva na krátkou monitorovací cestu.

Deštivé počasí v Praze jsme tento týden vyměnili za rozpálený letní vzduch ukrajinské metropole. Náš místní tým z ADRA Ukrajina nás přivítal s typickou východoevropskou srdečností a my jsme se mohli okamžitě vrhnout do práce. Naším úkolem je zmapovat dosavadní vývoj projektu, aktuální situaci v kolektivních centrech, která projekt podporuje, a hledat další možnosti spolupráce a pomoci.

Prvním cílem naší cesty se stala dvě centra v  Kyjeva. Obě založil místní podnikatel Andrej Lapenuk, který v těchto budovách původně provozoval kanceláře. Od příchodu prvních uprchlíků z východu ale začal svůj původní podnikatelský záměr postupně přehodnocovat a z kanceláří se staly dočasné domovy pro desítky rodin. Většina z nich se snaží vyrovnat se s obtížnou situací, hledat si práci a začít nový život. Není to ale jednoduché, podpora vlády je spíše symbolická a uprchlíci jsou často odkázáni na pomoc humanitárních organizací či ochotu místních dobrovolníků.

„Konflikty? Ne, konflikt je tam na východě, to přeci stačí. My už žádné konflikty nechceme.“

Původní situace a problémy uprchlíků se od jejich útěku z válečné zóny změnily. Nutnost materiální pomoci kolektivním centrům zůstává, mnoho lidí stále žije v nevyhovujících podmínkách, objekty jsou zatíženy vysokými dluhy za elektřinu a teplo a jejich provozovatelé jsou nuceni vyžadovat od jejich obyvatel nájem. Což pro ty nejchudší znamená velkou zátěž, kterou se jim ADRA snaží snižovat. Není ale žádoucí budovat mezi uprchlíky tzv. „závislost na pomoci“, snahou našeho týmu i správců center a místních dobrovolníků je hledat cesty, jak uprchlíkům pomoci postavit se znovu na vlastní nohy. S touto myšlenkou také plánujeme, jak v našem projektu dále pokračovat. Vše pečlivě konzultujeme s uprchlíky i s těmi, kdo s nimi pracují. Ptáme se jich na jejich potřeby, problémy, ale také na jejich životní příběhy. Na otázku, zda mají mezi sebou obyvatelé centra na Krasnotkatské ulici nějaké konflikty, jeden z mužů odpoví: „Konflikty? Ne, konflikt je tam na východě, to přeci stačí. My už žádné konflikty nechceme.“

Ne všude je však situace tak přátelská, a tak při další cestě do kolektivního centra ve městě Korostyšev narážíme i na skupiny uprchlíků, kteří k současné situaci nepřistupují s dostatečnou motivací vzít život do vlastních rukou. O to více si pak uvědomujeme, jak důležité je při realizaci humanitárního projektu spolupracovat s celou řadou aktérů, jako jsou místní úřady, sociální pracovníci, potenciální zaměstnavatelé uprchlíků a neziskové organizace. Do další práce se tedy pouštíme s nadějí a otázkou, do jaké míry může naše pomoc pozitivně i negativně ovlivnit ty, kterým je primárně určena, ale i jejich okolí.