Umění a válka: vnitřní uprchlíci na Ukrajině

Ukrajinský skladatel Jevgenij Petričenko odešel před půl rokem z Doněcku do města Vorzel nedaleko Kyjeva. Zatímco bydlí v kolektivním centru pro uprchlíky, vymýšlí způsoby, jak zachránit místo, kde vznikaly nejslavnější ukrajinské písně.

Necelých čtyřicet kilometrů západně od Kyjeva se pod korunami borovic ukrývá bývalé sanatorium Peremoga. Mozaika na jedné ze starých budov hlásá „Zdraví národa, bohatsví země“ a připomíná tak zašlé sovětské časy, kdy se sem sjížděli lidé za ozdravnými procedurami. Dnes už se tu ale nikdo neléčí. Útočiště tu totiž našlo přibližně sto Ukrajinců, kteří uprchli před válkou na východě země. Patří k více než milionu takzvaných vnitřních vysídlenců – tedy těch, kteří opustili své domovy, ale zůstali ve vlastní zemi. Zapadlé šestitisícové městečko Vorzel rozhodně nepůsobí dojmem, že bylo až donedávna významným místem na ukrajinské kulturní mapě. Z omylu mě vyvádí Jevgenij Petričenko, jeden z místních uprchlíků, který mě odváží na druhou stranu města do lesní džungle, kde mezi větvemi občas prokoukne polorozbořená stavba. Tady se psaly ukrajinské hudební dějiny.

„Dům skladatelů vznikl oficiálně v roce 1940 a od té doby sem přijížděli každý rok skladatelé nejen z Ukrajiny, ale z celého Sovětského svazu. Na území SSSR bylo přitom takových tvůrčích domů pouze pět,“ vysvětluje Petričenko, který sem před půl rokem přijel z nestabilního Doněcku. Ukazuje na dům, do kterého po několik let jezdil známý ukrajinský skladatel Oleksander Bališ proslavený skladbou „Dva kolory“. Po zarostlém chodníku přicházíme až k rozbité dvoupatrové budově, největšímu z jednadvaceti domů, které v areálu stojí. Ještě před dvěma lety byla v přízemí jídelna a v druhém patře velký sál s knihovnou. „Jenže pak vláda vydala zákon, kterým zvýšila pozemkovou daň. Areál přestal být ziskový, všichni odsud odešli a od té doby to místo chátrá,“ dodává Petričenko s tím, že má plán, jak vrátit místu jeho původní smysl. A pomoci tím více, než je na první pohled zřejmé.

Do kyjevské oblasti se po vypuknutí konfliktu na východě odstěhovalo více než osmdesát tisíc lidí. Velká část z nich přitom žije v takzvaných kolektivních centrech, kde dostávají materiální pomoc od různých neziskových organizací. K návratu do běžného života je ovšem potřeba stálé zaměstnání – a toho se v tak malém městě, jako je Vorzel, jednoduše nedostává.

„My bychom přitom mohli poskytnout různá pracovní místa,“ je přesvědčen Petričenko. Pokud by začal s rekonstrukcí areálu, mohl by zaměstnat zedníky a instalatéry, kteří uprchli z Donbasu. „Ale na počátku bychom potřebovali získat peníze na výplaty, které by garantovaly lidem práci po určitou dobu. Pak už víme, jak si sami na sebe vydělat.“

V tichu lesa u malé vesnice kdesi za Kyjevem zní jeho plány trochu naivně. Jenže osmatřicetiletý skladatel dokázal ve svém rodném Donbasu uspořádat několik velkých kulturních akcí a nejspíš moc dobře ví, kde jsou jeho limity.

„Nechci měnit původní smysl tohoto místa jako prostoru pro tvorbu. Zároveň ale vím, že to musí být do budoucna udržitelné. Chci najít takovou kombinaci, která by dokázala spojit svobodnou tvorbu a byznys.“ Nejraději by tu viděl školu umění pro děti nebo umělecké centrum, kde by probíhaly semináře, výstavy nebo koncerty. „Nebo by zde mohli najít nový domov uprchlíci z Donbasu. Areál je skutečně velký a mohli bychom tu proto nabídnout nejen práci, ale také bydlení.“

Bydlet může Petrišenko zatím jen v bývalém sanatoriu, kde jemu a dalším sto lidem materiálně pomáhá humanitární organizace ADRA. Nicméně doufá, že brzy sobě a dalším lidem kolem sebe zajistí práci, která opráší zašlou slávu Domu skladatelů. Žádost o grant, kterou podal, byla neúspěšná, ale své vize se zatím nevzdává. „Letos je tomuto místu sedmdesát pět let. Na podzim proto plánujeme akci „Rock Maraton“, kde by slavné rockové kapely zahrály písně napsané tady ve Vorzelu.“ Výtěžek z akce by mohl přiblížit jeho vizi blíže k realizaci. Do Doněcku se totiž Petrišenko vrátit nechce, protože nesouhlasí s tamějším nově vytvořeným systémem. Přeje si zůstat v lesích kousek od Dněpru a vzdělávat obyčejné Ukrajince v umění.

„Umění po celou dobu své existence měnilo lidi, proměňovalo morální nastavení člověka. Je to krása, musí být a pokud ji člověk přijme, změní se. A změní se k lepšímu.“