Seznamte se s Ramah a její dcerou
Ramah žije v Libanonu již přes dva roky. Tiskne k sobě svou dvouletou dceru a má nakřáplý hlas, zřejmě důsledkem podmínek, ve kterých žije. Mluví tiše a bezvýrazně. Ramah pochází z vesnice u města Homs v Sýrii, kde žila s manželem a čerstvě narozenou dcerou ve velmi skromném, ale útulném domě, obklopena rodinou a přáteli. Když se nyní rozhlédne kolem sebe, zachmuří se, její život už to v ničem nepřipomíná.
Ramah ovdověla a žije v neoficiálním uprchlickém táboře v Taraye v regionu Biká. Stejně jako dalších dvacet rodin spí na tenké matraci pod plachtou z chatrného plastu. Polorozpadlý stan nabízí jen křehké útočiště, život je tu velmi tvrdý. V létě teploty nesnesitelně stoupají, v zimě naopak klesají hluboko pod bod mrazu. Často se stává, že se plachta propadne pod tíhou sněhu nebo dno zaplaví dešťová voda. Asi nepřekvapí, že dcera Ramah trpí dýchacími obtížemi. Naprostý nedostatek zdravotní péče a sanitačních zařízení jejímu stavu nepomáhá.
O odchodu ze Sýrie Ramah s manželem mluvili, nikdy je však nenapadlo, že by opravdu museli utéct. Když se ale boje rozzuřily i v jejich městě, střelba a bombardování je donutily opustit vše, co měli. Rodina se nejdříve snažila zůstat v Homsu a hledala si útočiště v různých úkrytech a opuštěných domech. Konflikt se však vyostřoval a začalo být jasné, že v Sýrii zůstat nemohou. Manžel Ramah měl naštěstí bratra a strýce, kteří už v táboře v Libanonu žili, vydali se tedy za nimi. Vyžít v malém stanu s velmi omezenými prostředky nebylo vůbec snadné. Manžel Ramah navíc trpěl vrozenou srdeční vadou. V Sýrii, kde měl přístup k bezplatnému zdravotnictví, to nepředstavovalo takový problém, v Libanonu se však v důsledku nedostatečné péče, stresu a špatných životních podmínek jeho stav rapidně zhoršil. V roce 2016 se pokusil dočasně vrátit do Sýrie, aby vyhledal lékařskou pomoc, za manželkou a dcerou se však už nevrátil.
Smrt manžela Ramah zdrtila, ale jak říká, truchlení si nemůže dovolit. Musí být silná a postarat se o dceru. Stále doufá v lepší budoucnost alespoň pro ni. V táboře přežívá díky štědrosti příbuzných a nárazové pomoci neziskových organizací, tíží ji však nedostatek potravin a zdravotní péče i špatná sanitace.
Příběh Ramah je jedním z mnoha. Táborů, kam se humanitární pomoci nedostává, stovky. Válka v Sýrii trvá již téměř sedm let - konflikt, který vypukl v březnu roku 2011, vyhnal z domovů přes 5 milionů lidí. Mnoho Syřanů si jako dočasné útočiště vybralo právě sousední Libanon. Tato malá země, sama bojující s nedostatkem vody, energie i infrastruktury, však není schopná se o nově příchozí postarat. Situace je zvláště obtížná v menších táborech, kam se pomoc humanitárních organizací často nedostává.
Díky Adře, Ministerstvu zahraničí ČR i pomoci českých dárců, se situace v průběhu roku 2017 mírně zlepšila pro více než 3500 lidí včetně Ramah. V oblasti vesnic Chimstar, Kfar Dabach a Haoush Snaid v regionu Biká bylo instalováno 100 latrín, které přímo pomohly 766 syrským uprchlíkům i místních Libanoncům. Bylo rozmístěno také 400 vodních nádrží - 3496 lidí tak získalo stálý přístup k pitné vodě. Projekt pomohl zajistit důstojnější život v 19 menších táborech a zlepšené hygienické podmínky přispěly ke snížení úmrtnosti a výskytu různých onemocnění.
Podobný příběh jako Ramah zažila i paní Amena. Žije se svou rodinou již přes pět let v táboře v lokalitě Chodra Balbek. Zatímco lidé v okolních táborech obdrželi hygienické balíčky a další materiální pomoc, ona ani její sousedé dlouho neměli pitnou vodu ani záchody. První pomoc jim poskytla až ADRA. „ADRA nám vrátila důstojnost a soukromí. Díky projektu máme čistou vodu na pití, můžeme se umýt a chodit na záchod jako lidé,“ říká.
Kategorie: Libanon - Přístup k vodě a sanitaci pro syrské uprchlíky v údolí Biká
