Rohingové na vlastní oči
Barbora Žáčková pracuje jako koordinátorka vzdělávacího projektu Čalantika – slumového centra v bangladéšském hlavním městě Dháce. V rámci své listopadové monitorovací cesty měla možnost s ADRA Bangladéš navštívit uprchlické tábory Rohingů. Strávila zde tři dny především fotografováním a účastnila se také distribuce základních potravin uprchlíkům.
Zeptali jsme se jí na zážitky z této cesty.
Báro, jak to v uprchlickém táboře vypadá?
Život tam je na první pohled skoro stejný jako v jakémkoliv jiném bangladéšském městě, ačkoliv jde o hodně provizorní obydlí.
Hraje se tam třeba i volejbal. Na lidech je ale vidět starost o vlastní budoucnost stejně jako traumata, kterými si museli projít. V Barmě měli vlastní domek a pole nebo malou živnost, jenže o všechno během okamžiku přišli a zbylo jim jen to, co unesli.
Sdružují se do nějakých skupin? Podle rodin nebo podle vesnic, ze kterých přišli?
Tábor je rozdělen na starší a novější část. V té starší žijí někteří i více než rok – přišli v průběhu loňského srpna, kde se krize vyostřila. Jejich příchod totiž v srpnu loňského roku vyvrcholil, problém ale existuje již mnohem delší dobu.
Co tě po příjezdu do tábora nejvíc překvapilo?
Zarazila mě všudypřítomná prašnost. Půda je tam hodně suchá a červený písek a prach ulpívají úplně na všem. Ještě to zvyšuje dojem nouze a bídy.
Je bizarní, že je to hodinu od pláže Cox‘s Bazar – jednoho z nejluxusnějších rekreačních center v Bangladéši a nejdelší pláže na světě. Jen pár desítek kilometrů od sebe tak dělí rodiny užívající si na vysněné dovolené a rodiny, které prožívají noční můru.
Říkáš, že zde jsou celé rodiny. Jak to prožívají děti?
Děti si tam hrají, s čím se dá: PET lahev na provázku, děravý kýbl nebo prázdná krabička od cigaret. To byl asi nejsmutnější obrázek, co jsem tam viděla.
Zároveň je ale vidět, že si hrají s kamarády a jsou ve svém světě a asi si ani plně neuvědomují, v jaké situaci se nachází. Vždycky se kolem mě seběhly, když jsem začala fotit, a praly se o místo před objektivem.
Mají možnost chodit do školy?
Některé chodí do školy, kterou tam provozuje UNICEF. Zatím ale její kapacita zdaleka nestačí pro všechny. Měla jsem možnost mluvit s Ismailem, učitelem z Barmy, který tam zadarmo vyučuje. Podle něj je nejhorší ta nuda a nečinnost, kdy lidé nemají žádné zaměstnání. Určitě by chtěli sami sobě nějak pomoci, ale nemají jak.
Proč zůstávají v táboře a nevydávají se někam dál?
Lidé zůstávají v táboře, protože doslova nemají kam jít. Na barmské straně jim mnohdy byly odebrány identifikační dokumenty. Vrátit se do vesnic, které jsou navíc vypálené, nemohou a ani nechtějí. Myslím, že jejich trauma je na to příliš velké. Bez dokladů je navíc zpět přes hranici nepustí. Na cestování dále do Bangladéše nemají prostředky, nacházejí se na velmi odlehlém území. Bez dokladů by navíc jinde v Bangladéši stejně nepochodili. Bangladéšská vláda pro ně žádný integrační program nechystá, ale chce jim, prostřednictvím neziskových organizací, zajistit to nejnutnější. Bangladéš sám je však chudý a zalidněný, nebylo by pro něj proto vůbec snadné integrovat další téměř milion obyvatel.
Jak na Rohingy reagují místní?
Místní se s nimi většinou příliš do styku nedostanou, nejsou-li najmutí jako překladatelé anebo pokud nefungují jako dobrovolníci přímo v táborech. Tábory se totiž nacházejí hned za hranicí s Barmou a nejbližší město Cox‘s Bazar je více než hodinu autem na západ. Obecně je ale jejich příchod v Bangladéši velkým tématem, hodně se o tom mluví v národní televizi a v dalších médiích. Místní z Cox‘s Bazar to samozřejmě vnímají intenzivněji, šíří se různé geopolitické konspirace a teorie o tom, co se stane dál. Samozřejmě to vytváří prostor pro lidovou fantazii.
Jak zde pomáhá ADRA?
ADRA spolupracuje s organizací WFP (Světový potravinový program OSN) jako jeden z distributorů jídla v táboře. Časem bude distribuovat i další předměty jako jsou deky a hygienické balíčky. Hlavní stan si zřídila v provizorní kanceláři v Cox‘s Bazar, kam alokovala několik svých stálých zaměstnanců z Dháky, plus zde funguje několik odborníků z celosvětové sítě ADRA např. z Nového Zélandu nebo Kanady. Rodinám distribuují olej, rýži, luštěniny, sůl a cukr. V době, kdy jsem tábor navštívila, takto ADRA podporovala 12 500 rodin a to přídělem jednou za dva týdny pro každou rodinu. Zapojují také místní dobrovolníky a překladatele, aby tak aby mohli referovat globální veřejnosti o příbězích rodin, které zde žijí.
Pomáhat můžete i Vy! Stačí zaslat libovolnou částku na účet veřejné sbírky 6688 8866 / 0300 variabilní symbol 334.
Kategorie: Bangladéš - Materiální pomoc Rohingům
