První návštěva slumu bývá šokem

Ve slumech, tj. chudinských čtvrtích, jejichž charakteristickým rysem jsou improvizovaně postavené chatrče, katastrofální hygienické podmínky a všudypřítomná bída, podle některých zdrojů žije až 1 miliarda lidí po celém světě. Najít je lze i v Bangladéši. ADRA ČR zde podporuje 10 slumových škol, které navštěvuje 700 dětí.

Ve slumových školách ADRA financuje nákup školních pomůcek, svačin, platy učitelů i vybavení škol. O dojmy z návštěvy takového slumu i slumové školy se s námi podělila Lucie Šindelková, dárkyně, která momentálně pracovně pobývá v Dháce, hlavním městě Bangladéše.

"Pomeranče, banány, jablka...pomeranče, banány, nebo raději jablka? To je dilema, které řeším už deset minut. Ne, nejsem blázen, jen si snažím představit, co by udělalo dětem ve slumové škole v Dháce největší radost. Sladkosti jsem předem zamítla a tak je to boj jen mezi několika druhy ovoce. Nakonec se přece jen rozhodnu a o pár minut později se skládáme na rikšu spolu s obrovskou bednou a Jonathanem, studentem, co se ve svém volném čase stává učitelem.

Slum není daleko od centra a patří k jednomu z těch hezčích. Tedy jestli lze něco takového o slumu vůbec říct. O místě, kde se tísní tisíce lidí v malých chatrčích, stlučených z toho, co jiní pohodí. O místě bez kanalizace a s veřejnými záchody v podobě díry v zemi.

První návštěva slumu bývá zpravidla šokem. V nekonečných zástupech se krčí nuzné chatrče, jednoduché bambusové konstrukce potažené různobarevnými cáry igelitu, kde na pár metrech čtverečních žijí celé široké rodiny. Ti šťastnější mají stěny z rákosových rohoží a střechy z vlnitého plechu. Tato chaotická změť je pospojovaná chodníčky z udusané hlíny, na straně lemovaná otevřenou odpadní strouhou, kde se stéká veškerý odpad. Společné latríny jsou někde na okraji, ale často se zápach vine po celém městečku.

V kteroukoliv denní dobu, zde panuje čilý ruch. Ženy vaří na otevřeném ohni před chatrčí, nebo perou prádlo ve vlastnoručně nanošených kbelících vody. Dětí pobíhají okolo a muži důležitě posedávají u stánků s čajem a pokuřují. Každý slum je jako vesnice sama pro sebe. Má svého vůdce a radu starších, která rozhoduje o všem, co se bude dít. Každý má své místo.

Tento slum, kde právě stojím, měl štěstí. Měl štěstí, že sem před lety přišel dr. Moskala a založil tu školu. Zprvu jedna malá dřevěná místnost je nyní poměrně slušná dvojtřídka z vlnitého plechu. Blížím se ke škole, kde to hučí jako v úle. Vše ztichne, když strčím hlavu dovnitř. Následuje pár vteřin nerozhodného ticha a stydlivých pohledů, ale to rychle střídá několikahlasný pozdrav a pozvání dovnitř.

Strávím s dětmi celé dopoledne a snažím se věnovat každému aspoň chvilku. Odměnou mi jsou zářící oči a vděčné úsměvy, které mě doprovází ještě hodně dlouho poté, co už mám bránu toho jiného světa dávno za sebou. Najednou si uvědomím, že na druhu ovoce zas až tak moc nezáleží. Je to čas, zájem a láska, co tyto děti (všechny děti) skutečně potřebují a ocení."

Foto a text: Lucie Šindelková