Příběhy našich dobrovolníků III.

Je jí 24 let. Má za sebou úspěšně složené magisterské zkoušky oboru Speciální pedagogika. Jmenuje se Alena Cholevová a už čtvrtý rok je naší dobrovolnicí. Seznamte se!

Za Alenou se line lákavá sladká vůně. Svým klientům z domova na Liščině totiž Alenka nese krabici čerstvě upečených buchet. Upekla je na oslavu svého nového magisterského titulu a také jako omluvu za svou několikatýdenní nepřítomnost v Domově.

Posezení u kávy? To je to pravě ořechové! 

Alena se stará o muže a ženy od 40 let s mentálním i tělesným postižením. Dobrovolnictví jí tak prakticky doplňuje teoretické studium na vysoké škole. „Nastupovala jsem do domova s představou, že povedu sportovní kroužek. Ukázalo se, že mezi klienty není zájem. Zřejmě proto, že organizované aktivity jim v domově nechybí. Zkoušela jsem s jednou paní trénovat ping-pong, ale moc jsme si nerozuměly. Postupně jsem zjišťovala, že klienti mě rádi vidí jako obyčejnou návštěvu, s kterou prostě posedí a povídají si o tom, co je zajímá, a s níž si vypijí čaj nebo kávu.“

Co přesně tedy Alena se svými kamarády z Domova na Liščině dělá?

„Velmi záleží, na tom, jak jsou klienti naladěni - prostě ten program přizpůsobím. Pomáhám jim třeba psát dopisy, hrajeme Černého Petra, kostky, Člověče, nezlob se, stolní fotbálek, na zahradě kuželky. Když připravím pro vítěze drobné odměny, hra nabývá na vzrušení. Někdy se návštěva protáhne na čtyři hodiny. Když však vidím, že jsou po předchozí činnost unaveni, odejdu třeba za hodinu. Jako v rodině oslavujeme narozeniny a svátky. Pro nás je to možná obyčejné, ale pro ně je to závan života mimo zdi ústavu a není to vůbec obyčejné.“

Vlastnoručně dělané perníčky? Žádný problém!

Minulý rok před Vánoci Alena nadchla své svěřence, když se rozhodla, že upečou perníčky. „Bylo to dobrodružství. Upekli je opravdu úplně sami. Já jsem jen dohlížela a trnula, aby výrobek alespoň trochu připomínal perníčky a byl poživatelný. Zvláště když „ústavní“ trouba dělala obstrukce. Přihlédneme-li k tomu, že ve skupině převažovali muži a nikdo z nich neměl ani nejmenší představu o tom, jak perníčky vznikají, výsledek se vydařil. Mí „svěřenci“ jsou na chválu opravdu skoupí, ale ještě dnes občas připomínají, že nikdy nic lepšího než svoje perníčky nejedli.“

Během let se skupina, za kterou Alena dojíždí, trochu obměňuje. Původně ji tvořilo kolem dvaceti klientů, teď jich je sedm. „Všichni jsou milí a přirostli mi k srdci. Nikdo však není jako pan Michal. Velký statný chlap se ve skupině nedal přehlédnout. Od prvního dne v domově mi byl oporou. Vycítil zřejmě mou nejistotu a rozhodl se mě ochraňovat. Prováděl mě po areálu, vysvětloval, jak to v domově chodí, pomohl mi i při styku s ostatními. Brzy domov opustil, protože přešel do programu chráněného bydlení. Dodnes mě zve na oslavu svých narozenin.“

Tak se chovají přátelé…

„U klientů domova si vážím jejich upřímnosti a přímosti. Když se jim něco nelíbí nebo je nebaví, řeknou to nebo prostě odejdou. Těší mě, když na mě u brány čekají, vítají mě, baví se, smějí a objímají mě. Šestým smyslem vycítí, když mám starosti nebo mi není dobře. Tak se chovají přátelé. Chodím za nimi ráda.“

Chcete se i Vy stát dobrovolníkem? Kontaktujte nás! Více informací najdete zde: 

ADRA - dobrovolnictví

Děkujeme, že pomáháte s námi!