Příběhy našich dobrovolníků II.

Dětství prožila v dětském domově. Ví, co je to samota. A právě proto teď sama pomáhá. Seznamte se s naší dobrovolnicí paní Tichavskou!

Paní Ludmile je 82 let. Drobná šedovlasá paní ale vypadá díky svému chování a způsobu řeči o dvacet let mladší, než uvádí její křestní list. 

Malá společnost v kavárně Domova Korýtko se dobře baví. Seniorky kolem stolku probírají týdenní program a plánují, kterých akcí se v příštích dnech účastní. Paní Tichavská si vychutnává kávičku s nimi. Domluví se, že se ve středu setkají na bingu a Ludmila pak odváží „svou“  Alenku na kolečkovém křesle do jejího pokoje v prvním patře. Končí pro ni další den její dobrovolnické služby. Ludmila Tichavská se dobrovolnické činnosti věnuje dva roky přibližně pět hodin týdně.

Lidka, jak paní Tichavské známí říkají, prožila mládí v dětském domově a dodnes nezapomněla, jak jí bylo smutno. Často plakala, když do domova chodily návštěvy, ale jen málokdy přišel někdo také za ní.

Naštěstí se velmi brzy vdala a s manželem prožili do jeho předčasné smrti spokojených 28 let, vychovali dva syny a dceru. Má pět vnuků a jednu vnučku. S jedním z vnuků sdílí řadový domek se zahrádkou v Ostravě-Zábřehu.

K dobrovolnické činnosti ji přivedla dcera, která vystudovala psychologii. „Mamko, jak tě znám, mohlo by se ti to líbit,“ lákala ji. Odhadla maminku opravdu dobře. Paní Tichavská se přihlásila na školení dobrovolníků a dobrovolnický program ji zaujal. Vybrala si domov Korýtko v Ostravě-Zábřehu a byla jí „přidělena“ slepá vozíčkářka - paní Alena.

„Zpočátku jsme se jen tak oťukávaly, ale brzy jsme zjistily, že máme společné zájmy i podobné názory a že nás to spolu baví, zkrátka že „jsme si sedly“. Navíc jsme skoro stejně staré. Do tří měsíců jsme přešly na tykání a nové přátelství bylo na světě.“

„Někdy si jen tak povídáme na pokoji, jindy jí čtu, někdy se společně modlíme. Navštěvuji s ní nejrůznější akce v domově, výběr je opravdu bohatý. Když Alenka chce, vozím ji na mše, které se v domově konají. Než vyrazíme do společenských prostor nebo ven, pomůžu jí převléct se do parádnějšího, než mívá doma, a přesednout do vozíku. Ve středu pravidelně vozím Alenku na turnaje binga. Sice nevidící, ale přesto platná členka týmu, při hře vytáčí čísla. Často jezdíme do zahrady nebo na procházky kolem domova, někdy i dál, byly jsme i na naší zahrádce. Alenka vnímá sluníčko, světla a stíny, ale co je vidět kolem nás, jí musím popisovat. Návštěvy v Korýtku se staly pravidelnou součástí mého života vedle práce v domácnosti, na zahrádce, kontaktu s členy rodiny a třeba kurzů němčiny. Děkuji Bohu, že mám na všechno ještě dost energie a chuti.“