Příběh dárkyně: Za bráškou se zas brzy vrátím

Celý život toužila po mladším bratrovi. Před třemi lety si ho sama „pořídila“ - až v daleké Bangladéši. Přečtěte si vyprávění dárkyně Lucie Kubienové z Olomouce, které vyšlo v květnu v časopise Chvilka pro tebe.

Seděla jsem u počítače a prohlížela si fotky bangladéšských dětí, které bylo možné adoptovat, tedy sponzorovat jejich studium.
Za každou snědou tvářičkou se skrýval nelehký osud. Tyhle děti a jejich rodiny - pokud nějaké měly - byly vesměs tak chudé, že platit školu zkrátka nemohly.

První cesta

Hleděla jsem na stránky humanitární organizace ADRA a bylo jen na mně, které dítě si vyberu, a dám mu tak šanci změnit život. Právě vzdělání je v zemi s padesátiprocentní negramotností nejúčinnější zbraní proti chudobě, jen tak mají děti naději na lepší budoucnost.
Z jedné z fotek na mě hleděl mrňavý kluk, nejmladší ze všech dětí, které čekaly na „adopci“. Tenhle chlapeček měl oči jak hořká čokoláda, hluboké jak tůně, a okouzlující úsměv. V té chvíli jsem věděla, že můj adoptivní bráška bude tenhle šestiletý klučina jménem Tapas.

Tři roky jsem mu potom prostřednictvím Adry posílala peníze na školu. V mé hlavě přitom uzrával plán - rozhodla jsem se vyrazit do Bangladéše.
Před dvěma měsíci, v mrazivý březnový den, jsme spolu se třemi členy ADRA a dalšími dvěma sponzory odlétali z ruzyňského letiště, abychom se setkali se „svými“ dětmi. Když nás pak skřípající mikrobus přivezl do bangladéšské vesnice nedaleko města Chittagong, kousek od hranic s Barmou, spatřili jsme před školou hrozen dětí. Očima jsem v tom shluku tmavých tvářiček a uhlově černých vlasů hledala svého Tapase. A pak jsem ho uviděla. Stál třetí zprava, oči vykulené, pusu od ucha k uchu. Rozbušilo se mi srdce. Tapas byl z mého příjezdu překvapený a stejně tak i jeho maminka a prarodiče, kteří se spolu s ostatními rodinami přišli podívat na bílé návštěvníky. Nečekali mě. „Ráda bych vás pozvala k nám domů,“ tlumočil mi překladatel nesmělé pozvání Tapasovy maminky.

Malý hliněný domeček působil na první pohled romanticky. Dovedla bych si představit, že bych tu strávila několik dnů dovolené. V tomhle miniaturním stavení ale žijí natrvalo tři generace! Když jsme se pak s celou rodinou fotografovali, cítila jsem, jak jsou nesví. Až později mi došlo, že je asi nikdo nikdy nefotil. Možná i oni měli strach, jako jiní domorodci z odlehlých koutů světa, že jim fotoaparát ukradne duši. Tapas mě celou dobu pozoroval svýma čokoládovýma očima. „Ty se stydíš?“ zeptala jsem se. Přikývl.„Podívej, něco jsem ti přivezla,“ řekla jsem a kromě školních potřeb podávala Tapasovi nový fotbalový míč. Nevěřícně na mě zamrkal: „To je opravdu jenom pro mě? Nemusím ho vracet?“ Jak jsem později zjistila, cena za míč se rovnala třetině výplaty jeho tatínka, těžce pracujícího dřevorubce. Vydělává měsíčně tři tisíce tak, což je v přepočtu asi osm set korun.

Bída v chatrčích

„Moc ráda bych vás pohostila, ale opravdu vůbec nic nemám,“ říkala maminka s rozpaky. Zamrazilo mě. Uvědomila jsem si, že ty nejchudší rodiny v Bangladéši jedí obden, často má každý jen jedinou misku rýže. Těch pár hodin, které jsem mohla se svým „bráškou“ strávit, uteklo rychle. Když jsme se loučili, držela jsem ho za ruku a říkala: „Příští dopis od tebe bych už chtěla v angličtině. Dokážeš to?“ Usmál se na mě a řekl: „Slibuju!“

Za chvíli nás už autobus vezl prašnou cestou do vnitrozemí. Ještě naposledy jsem se ohlédla k vesnici. S hrůzou jsem si uvědomila, že Tapas třeba nebude mít dnes ani večeři...

Naše další cesta vedla do Dháky, hlavního města Bangladéše, do školy v jedné z chatrčí. Každý z nás měl určité představy z reportáží nebo filmů. Realita byla ale daleko drsnější - domky z vlnitého plechu stály na chatrných dřevěných kůlech a pod nimi se válely tuny páchnoucích odpadků. Přivezli jsme dětem dárky, já měla batoh plný plyšáků. Děti stály způsobně za sebou a čekaly, až na ně přijde řada.
V tom mi došlo, že nemůžu podarovat všechny děti. Ve vesnických školách, které jsme chtěli navštívit, na nás ještě čekaly stovky dětí.

Hračky jsem tedy rozdávala jen těm nejmenším. Cítila jsem se příšerně. Ale děti, na které se nedostalo, se i tak usmívaly a já měla pocit, že to svým mladším kamarádům přejí. I díky tomu okamžiku jsem pochopila, že štěstí se neměří výší konta v bance, ale šíří úsměvu.
Projeli jsme několik dalších škol v zemi, ale do smrti nezapomenu na slova jednoho asi desetiletého chlapce: „Moc děkuju českým dárcům, že můžu chodit sem do školy. V té státní mě totiž učitel bil.“ Jen stěží jsem zadržovala slzy.

Čtrnáct dní uteklo a já odjížděla domů s pocitem, že se sem brzy vrátím. Ani otázky typu „a nebyla ta cesta zbytečně drahá, neměla jsi spíš poslat ty peníze nadaci než si kupovat drahou letenku?“, mě nezviklaly. Necestovala jsem přece pro vlastní potěšení, ale snažila jsem se být aspoň trochu užitečná. Setkání s Tapasem pro mě bylo strašně důležité. Poté, co jsem ho viděla, je můj vztah k němu ještě silnější. Už to není „jen“ dítě z fotky, a já pro něj už také nejsem pouze anonymní dárce. Možná si díky našemu shledání brzy uvědomí, že mi na něm opravdu záleží a jeho motivace studovat bude ještě silnější.

Jsem zpátky doma v Olomouci pouhých několik týdnů a už si pohrávám s myšlenkou, že bych se do Bangladéše a za svým „bráškou“ brzy vrátila. Pár dnů před odletem domů se mě totiž v Adře zeptali:„Nechtěla byste tu pár měsíců učit?"

Plány do budoucna

Ten nápad mě nadchnul, a tak přemýšlím, že si příští rok dovolenou protáhnu aspoň na měsíc. Univerzita Palackého v Olomouci, na které pracuju, a moje báječná šéfová mi určitě vyjdou vstříc. Svým nadšením jsem dokonce nakazila i několik kolegů, kteří už o adopci na dálku začali vážně uvažovat.
Vzdělání je totiž to jediné, co může Bangladéši pomoct. Tapase budu sponzorovat, dokud on sám bude potřebovat, a ráda mu zaplatím i vysokou. Děti jsou možná poslední nadějí téhle krásné, ale zoufale chudé země.

Vyšlo v květnu 2014 v časopise Chvilka pro tebe
Autor: Alida Horváthová