„Překvapili mě hlavně lidé, byli ze všeho tak nadšení“, říká Martina Mandová, která tři roky pomáhala rozvíjet zemědělství na Haiti

Martina Mandová působila jako vedoucí týmu ADRA ČR na Haiti od října 2010, kdy zemi zasáhlo ničivé zemětřesení. Bezprostředně po katastrofě ADRA na Haiti zahájila humanitární pomoc a poté pokračovala s podporou místního zemědělství. S Martinou jsme si povídali den po jejím návratu z Haiti o projektech, které tu vedla a o zajímavých lidech, se kterými se v této zemi setkala.

Martino, jak vypadá situace na Haiti dnes?

Je to o hodně lepší než po zemětřesení v roce 2010. Opravily se cesty, hlavní a jediná asfaltová silnice v zemi už není plná děr, díky tomu se o dost zrychlila doprava. Dřív se tu nedalo vůbec nic koupit. Dnes začínají vznikat malé pumpy s obchůdky u silnice, kde se dá koupit alespoň jídlo.

Změny, které se tu dějí, jsou ale bohužel jenom dílčí. U moci je proamerický prezident Martelly, který podporuje klasickou tržní ekonomiku, ale naráží přitom na lidi z bývalého militantního režimu. Ti jeho rozhodnutí často blokují. Takže nevznikají nové zákony, nebo nejsou odsouhlasené, a věci se tak hýbou kupředu jen velmi pomalu. Není tu ani shoda v tom, jakým směrem by se měla země ubírat.

Jak se vám pracovalo s místními lidmi?

Lidé na Haiti jsou vážně úžasní. Dost odlišný je ale kulturní kontext. Univerzitní vzdělání mají většinou pouze muži, takže všechny vedoucí pozice v zemědělských projektech zastávají jen oni. Tím nemyslím, že by v zemědělství ženy vůbec nepracovaly, ale zastávají pouze nižší, obvykle manuálně zaměřené pozice.

Co se vám během tříleté práce povedlo?

Myslím, že všechno, co jsme si v projektu předsevzali. Hned po zemětřesení jsme distribuovali nezbytné věci zasaženým lidem a pomáhali jim se zase postavit na nohy.  Poté bylo naším cílem rozvinout místní zemědělství, kterým se většina lidí na Haiti živí. Naše práce spočívala hlavně v distribuci osiv po celé oblasti. Potom jsme organizovali celoroční tréninky formou „peer learningu“. Ty probíhaly tak, že jsme vybrali celkem. 800 lidí. 100 z nich vycvičili jako zprostředkovatele, kteří vše, co jsme je naučili, předali dál zbylým 700. Součástí tréninků byla i praktická výuka. Byli jsme opravdu úspěšní, protože úroda stoupla o 35 %. Ale nepředstavujte si to moc ve velkém. Mají jen malá políčka, a když dřív vypěstovali například 10 paprik, teď jich měli jen o tři víc. Ale i tak to byl velký úspěch a všichni jsme z toho byli nadšení. 

Farmáře jsme také učili, jak v zemědělství podnikat. Založili jsme s nimi malá zemědělská družstva, která od vybraných zemědělců nakoupí plodiny nebo zvířata a ty pak prodají dál na místním trhu.

Měli jsme podporu od místního ministerstva zemědělství, které nám poslalo experty a také od České zemědělské univerzity, která nás učila, jak bojovat proti půdním erozím nebo jak správně uskladňovat osiva.

Co se bude dít na Haiti do budoucna?

Budeme celý rok sledovat, jak se jejich malým podnikům daří. Když budou úspěšní, 10 % ze zisku bude použito dál na rozvoj komunity v zemi. Peníze se tak mohou využít například na výstavbu lesních školek jako prevenci proti erozi.

Jaký pro Vás mělo Haiti přínos osobně?

Překvapili mě hlavně lidi, byli ze všeho tak nadšení a neustále plní energie. I když je 70% lidí negramotných, nevzdali to a snažili se něco dělat. Co mě udivilo, byla velká solidarita, hlavně v horských odlehlých oblastech. Tam fungovalo něco jako komunismus, místní obyvatelé si přerozdělovali majetek podle potřeb těch nejchudších. Lidé na Haiti mají tendenci podporovat jeden druhého. Líbilo se mi, že čas tam běžel pomaleji a po každé práci byl prostor vše společně probrat a pochválit se za všechno, co se povedlo, nebo si objasnit některé věci, se kterými někdo nesouhlasil. My tohle v Česku vůbec nestíháme.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek?

Nikdy nezapomenu na akci, kdy jsme domluvili distribuci banánů. Měl je přivést kamion, shromáždilo se 200 až300 místních, kteří kvůli tomu přišli i několik kilometrů pěšky, ale žádný kamion nepřijel. To se opakovalo asi třikrát, lidé přišli, ale kamion s banány nikde. Do místa, kde jsme čekali, totiž vedla jen malá a úzká cesta, takže kamion se prostě otočil a odjel pryč. Když se to opakovalo počtvrté, došla mi trpělivost, nasedla jsem s koordinátorem na motorku a kamion jsme pronásledovali. Oni nám zastavili a já jsem se je snažila přemluvit, ať se okamžitě otočí. Na to nereagovali, tak jsme skončili na policejní stanici, kdy jsem je obvinila z toho, že nám banány ukradli, a chtěla, ať nám zaplatí ztrátu, nebo okamžitě přijedou zpět. Policisté byli v klidu, říkali, že každý děláme chyby. Kamion teda nakonec opravdu přijel, ale hodně banánů bylo po takové době poškozených nebo nahnilých. Dokázala jsem ale to, co je na Haiti skoro nemožné, a usmlouvala jsem 15% slevu za poškozené zboží. Byla to velká částka, asi 2 000 dolarů, které jsme dali farmářům jako odškodnění, aby koupili si banány nové.