Otisky Bangladéše

"Je naší lidskou povinností pomoci někomu, kdo to potřebuje."

Iveta Zelenková je tichá, laskavá, emocionální a nesmírně citlivá žena s velkým srdcem. Má tři vlastní děti a další dvě v Bangladéši. Chlapce Samuela a dívku Menuprue podporuje se svými přáteli. V dubnu se s oběma dětmi v Bangladéši setkala.

Iveto, druhý den ráno po příjezdu jsme v Dháce oslavili bangladéšský nový rok a potom odcestovali na internátní školu BASC, kde jsi prožila krátké setkání se Samuelem. Jaké bylo?

To setkání bylo úžasné, nikdy jsem takový pocit nezažila. Samíkovi je 12 let, hned mě chytil za ruku a vodil mě po areálu školy. Ukazoval mi rostliny na zahradě, říkal mi jejich názvy. A já, protože jsem mu nerozuměla, jsem mu je pak říkala česky. Potom jsme byli na obědě. Rodina byla velmi milá. Samík má oba rodiče a mladší setru. U stolu mi pořád něco nabízel a pak mi řekl: „Proč nejíš? Jíš málo!“ Je to moc příjemný, šikovný a chytrý kluk. Chtěl by se stát lékařem. Jsem moc ráda, že jsme se mohli setkat.

Pak jsme společně navštěvovali školy v západní a severní části Bangladéše. Cestovali jsme autem, na motorkách, rikšou, přejížděli jsme řeky na člunech, setkávali se s mnoha dětmi na školách, učili je nejběžnější český pozdrav ahoj, rozdávali dárky, užili si spoustu legrace, dostávali se do kontaktu s místními lidmi, viděli zaklínače hadů, atd. Co z toho všeho Tě nejvíce zasáhlo?

Nemůžu z toho vybrat jeden jediný okamžik, to asi ne. Jsou to spíše střípky, které se skládají v úžasný celek. Už ta cesta. Pořád bylo na co se dívat. Byli jsme tam v období, kdy se sklízela rýže. Lidi jsou tam strašně houževnatí a pracovití. Žijí pospolu a v kontaktu s přírodou. Neztratili ještě kořeny svého lidství. Byli usměvaví, srdeční, otevření, chtěli si s námi povídat, dívali se nám do očí.

Na mnohých školách bylo vidět, že tu děti jsou šťastné a radostné. Vděčné, že mohou do školy chodit, dostanou oblečení nebo rýži a vajíčko k obědu.

Nebo třeba jedna školička – děti na nás čekaly do pozdního odpoledne. V přívalu deště a v bouřce jim vítr sebral část plechové střechy staré školy, těsně před tím než jsme tam přijeli. Naštěstí den předem dokončili střechu nové školní budovy, kde se děti mohly schovat. Viděla jsem, jak se brodily ve vodě a bahně, pro nás strašné podmínky, přesto byly šťastné. To byl zvláštní okamžik.

Jedním z jedinečných okamžiků celé cesty bylo pro Tebe setkání s mladou slečnou, kterou podporujete.  Jmenuje se Menuprue a pochází z jihovýchodní části Bangladéše, do které jsme se pro nepokoje a restrikce vlády nemohli vypravit. Menuprue ovšem přijela za Tebou v doprovodu učitele do Dháky. Čím bylo pro Tebe toto setkání zvláštní?

Menuprue byla moc milá, laskavá, taková objímající. Překvapilo mě, že přijela evropsky oblečená. Měla černé džíny a černou šatovku. Uměla trošku anglicky, ale většinou mluvila jazykem Marma a pan učitel nám překládal.  Když jsme potom byly spolu samy, měly jsme hodiny jazyků. Říkaly a psaly jsme si různá slova. Ona mi to napsala ve svém jazyce a já zase ve svém. Říkala, že by chtěla být zdravotní sestrou, v oblasti Chittagongu, ze které pochází.

Zažili jsme společnou procházku, pohled na Dháku z vysokého domu a návštěvu slumu Čalantika, kde ADRA pomáhá dětem i rodičům. Námi oběma to otřáslo. Nikdy jsme nic takového neviděly.

Večer před odjezdem vyjádřila Menuprue přání spát se mnou v jednom pokoji. Tak jsme dali postýlky dohromady a povídaly jsme si skoro celou noc, každá ve svém jazyce. Ráno jsem byla nevyspaná, ale byla to pro mě úžasná zkušenost.

Menuprue Tě nazvala „bílou maminkou“.  Jaké to je, když Ti cizí dítě v cizí zemi řekne mami?

To je emotivní věc, která vás chytne za srdce. Obě děti, se kterými jsem se setkala, jsou nesmírně vděčné za naši pomoc, za to, že mohou studovat. Menuprue je šťastná a dávala to hodně najevo. Byla na mě hrdá a pořád taky říkala, že se jí líbím.

Když Menuprue odjela, stala se překvapivá věc. Po jednom z našich kolegů Ti poslala 1000 Taka (cca 300 Kč), aby sis něco koupila. Co jsi v tu chvíli prožívala?

Pro mě to byl strašný šok, protože oni sami nic nemají, my jim pomáháme, a pak když odjede, tak vám někdo dá její našetřené peníze, které dlouho spořila, aby vám vůbec něco mohla dát. Tak to jsem byla v takovém vnitřním rozporu, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nicméně, vzít jsem si to musela, a říkala jsem si, kdybych jí tam měla, tak bych ji asi přetrhla.

Koupila jsem si tradiční oděv, three-piece. Kluci mi pomohli s výběrem, vyfotili mě a poslali jí fotky.

To mi připomíná, že jsme s Kimem (kolegou z BCSS) vybírali také sárí pro Tvoji dceru. Zkoumali jsme její fotky na Tvém mobilu, abychom věděli jakou má barvu vlasů, postavu, vyptávali se na její osobnost a snažili se na ní naladit, abychom asi po 2,5 hodinách chození po obchodech pro ni sárí vybrali. Líbilo se?

Lucka nosí takové tmavé oblečení, džíny, neobléká se pestře. Když to sárí viděla prvně, řekla: „Takové pestré barvy?“ Tak jsem jí řekla: „Holka nemůžeš mi nic říct, protože ses domluvila s Kimem a Kamilem.“ Pak si to oblékla a zjistila, že jí to fakt sekne. Vybrali jste dobře, Lucka byla nadšená.

Když bychom teď srovnali Ivetu Zelenkovou, která 12. dubna odjížděla do Bangladéše, s Ivetou Zelenkovou, která se 27. dubna vrátila zpátky, v čem je Iveta jiná? Jak se do ní Bangladéš otiskl?

Bangladéš se vryl do mého srdce, do mé mysli, do mého způsobu nazírání na život. My jsme tady tak zavaleni a vzdálení kořenům života, že to prostě nevidíme a nevnímáme. A tam jsem se mohla zastavit. Mohla jsem vidět ten život úplně z jiné stránky. Změnilo mi to některé hodnoty. Zjistila jsem, že člověk vždycky může udělat víc pro druhého člověka.

Zvláště tu moji „proměnu“ vnímají moje děti. Když jim říkám tuhle věc k životu nepotřebuješ, tak mi odpovídají: „Mami, ty jsi tam do té Bangladéše neměla jezdit.“

A co na to říká manžel?

„Řekl bych, že je taková klidnější a pokornější… Zatím.“ (smích)

Iveto, co bys nám řekla na závěr?

Co já bych řekla? K tomu, aby byl ten náš svět celkově krásnější, je naší lidskou povinností pomoci někomu, kdo to potřebuje.

Děkujeme za rozhovor.

„K tomu, aby byl ten náš svět celkově krásnější, je naší lidskou povinností pomoci někomu, kdo to potřebuje.“

O programu BanglaKids se víte dozvíte na stránkách: www.banglakids.cz