Nový ředitel Adry: Češi dovedou vybrat víc než jiné země

Michal Čančík je novým ředitelem nevládní organizace ADRA. Teprve čtyřicetiletý dlouholetý pracovník Adry přichází do Prahy z Frýdku-Místku, kde založil první dobrovolnické centrum ADRA v Česku. Zprvu narážel na pochyby, že se Čechům nebude chtít chodit pravidelně pomáhat cizím lidem a zvítězí pohodlnost. Jaký to byl omyl! V České republice je dnes 1600 stálých ADRA dobrovolníků a Michal Čančík věří, že se jejich počet bude zvyšovat.

Dobrovolníci pravidelně navštěvují nějaké zařízení, kde jsou osamělí pacienti, děti nebo důchodci. „Chodí do nemocnic na dětská oddělení, do domovů důchodců, dokonce i do hospiců. Nevykonávají žádnou složitou práci. Jejich přítomnost je to nejdůležitější. Čtou pacientům pohádky, povídají si s nimi, zasmějí se společně. Nebo je chytnou za ruku, když je jim úzko. Tato zdánlivě malá věc dokáže dělat velké divy. Zejména pro seniory, kteří nemají vlastní rodiny, může být taková „náhradní“ vnučka nebo vnuk úplně novým smyslem života. Dobrovolníci přitom nemusejí docházet častěji než jednou týdně,“ vysvětluje Michal Čančík. Dobrovolníci ale nejsou jen ti, co dávají. Mnoho sami získají. „Často od nich slýchávám, jakou mají z dobrého skutku nebývalou radost,“ říká ředitel.

K dobrovolnictví se dostal sám velmi brzy. Už coby desetiletý kluk občas chodil starým lidem na nákup, později jako civilkář si v uniformě sanitáře povídal v nemocnici s ležícími pacienty a snažil se rozehnat jejich špatné myšlenky. „Tenkrát jsem si všiml, jak mnohým chybí obyčejný lidský kontakt. Na pacientovu psychiku se dříve tolik nebral ohled. Vybavuje mi, jak mi jednou vrchní sestra naznačila, že jestli mám málo práce, mám umýt bažanty. Práce s duší pacienta se považovala za zbytečný přepych, nicnedělání. Důležité bylo operovat, indikovat léky, uzdravit po fyzické stránce. Jenže tělo a duše jsou spojité nádoby. Dnes už se v nemocnicích setkáváme naštěstí s úplně jiným přístupem,“ popisuje.

Michal Čančík působil po civilní službě nějakou dobu jako duchovní Církve adventistů sedmého dne, v Adře se později našel. „Poprvé jsem se s Adrou setkal v roce 1997 při povodních na Moravě. Další zkušenost mám z povodní v roce 2002, kdy ADRA opět hledala dobrovolníky, kteří by koordinovali humanitární pomoc. Řídil jsem sto lidí, mimo jiné jsme poskytovali obětem povodní psychosociální pomoc. Vyslechli jsme je, nasměrovali na odborníky, vyřídili základní věci. To byla moje první velká zkušenost s dobrovolnictvím vůbec,“ vzpomíná a dodává, že si v té době uvědomil, že je důležité nejen pomáhat, ale dělat to efektivně a správně. „Nestačí sesbírat hmotné prostředky, musíte vědět, co s nimi dál uděláte, vše mít promyšlené. Jinak ztratíte hrozně moc energie a výsledek bude poloviční,“ vysvětluje Čančík.

V roce 2003 přijal rodák z Liberce nabídku nastoupit do Adry ve Frýdku-Místku a rozjet úplně nový projekt. A tak vzniklo první ,,adří" dobrovolnické centrum. Česká ADRA se tak stala jedinou na světě, která realizuje domácí dobrovolnictví. „Obvykle putuje pomoc do rozvojových zemí. Já si ale myslím, že potřební lidé jsou i u nás. Nejen v Indii nebo Africe. Jedna z mých vizí je soustředit se na pomoc směřující nejen za naše hranice, ale i dovnitř,“ domnívá se Čančík.

Druhá oblast, kde vidí prostor pro rozvoj, jsou mimořádné události. „Nesmírně důležitá je přesná koordinace práce. Naše úloha nekončí tehdy, když opadne potřeba akutní pomoci. Teprve pak se začnou sčítat škody a odklízet následky. I tady jsme potřeba. Bez schopného koordinátora, který zároveň bude umět hledat další zdroje, se však neobejdeme. V krajích už fungují týmy speciálně vyškolených dobrovolníků z řad psychologů a sociálních pracovníků, které spolupracují s integrovaným záchranným systémem a kdykoliv je potřeba, zmobilizují své síly. Jejich činnost bych rád ještě rozšířil,“ upřesňuje Čančík.

Poslední a ústřední téma Adry, jsou zahraniční projekty. „Budeme dál reagovat na mimořádné události typu zemětřesení nebo povodní, tsunami. Krom toho bude ADRA pokračovat v dlouhodobém působení v rozvojových zemích, kde podporujeme například vzdělávání, zdravotnictví, zemědělství a podobně. V obou případech spolupracujeme s pobočkami Adry v té konkrétní zemi. ADRA je síťová organizace, lépe můžeme propojovat pomoc s cílovou skupinou lidí,“ uvádí Čančík.

Na otázku, jací jsou Češi dárci, odpovídá, že jsme štědrý národ. Při mimořádných událostech prý dokážeme vybrat ve srovnání s jinými zeměmi násobky částek. Co už tolik neumíme, je dlouhodobá systematická podpora. A přitom stačí málo. „Například náš projekt Mince denně je založen na příspěvcích v řádech korun. Díky podpoře pravidelných dárců jsme v roce 2012 například nakoupili vybavení a lékařské přístroje pro nemocnici v Etiopii,“ poukazuje Čančík. Podle jeho slov by bylo fajn, kdyby si ADRA uměla na svou činnost částečně vydělat sama. „Je to velmi těžké, ale ne nemožné. Například formou charitativních obchůdků, kam lidé nosí darovat nepotřebné oblečení a věci a zároveň si tam nakoupit a tím podpořit dobrou věc.  Úspěšná tradice těchto obchůdků vznikla taky na severní Moravě, zakládala je moje žena. Rád bych, aby se rozšířily do dalších měst,“ uzavírá.

Michal Čančík (40) pochází z Liberce, vystudoval střední stavební školu a absolvoval seminář a stal se kazatelem Církve adventistů sedmého dne. Při povodních v roce 2002 si naplno uvědomil, že lépe než na kazatelně se cítí v terénu s vyhrnutými rukávy a balíkem humanitární pomoci v rukách. Nastoupil do Adry na Ostravsku, kde měl vymyslet nový projekt a najít zdroje. Tehdy se zrodilo první dobrovolnické centrum ADRA u nás. Systematické dobrovolnictví se rychle ujalo a dnes čítá víc než 1600 dobrovolníků, kteří působí pod organizací ADRA. Psychická podpora je podle Michala Čančíka mnohdy stejně důležitá jako hmotná pomoc. ADRA je jednou ze tří největších humanitárních organizací u nás.