Míval jsem noční můry o tsunami
Od zemětřesení v Japonsku uplynulo více než půl roku, pomoc obětem však zdaleka nekončí. ADRA Japonsko nadále pokračuje ve vybavování dočasných obydlí pro ty, kteří přišli o veškerý majetek. Do konce roku bude vybaveno 4500 domácností. Jedna fáze pomoci však již skončila, ADRA Japonsko ukončila provoz jídelny ve městě Yamamoto, kde po 120 dní dobrovolníci vařili a vydávali 135 jídel denně lidem, kteří pomáhali při odstraňování škod.
Jedním z těch, kteří se do jídelny chodili stravovat, byl i pak Katsuyuki Ishikawa. Důchodce, který býval zaměstnancem místní radnice. Pan Ishikawa přežil katastrofu jen zázrakem. „Byl jsem přednášet čínskou báseň na kurzu v Sendai ten den. Náhle začalo zemětřesení a stoly ve třídě se pohybovaly doprava a doleva kvůli otřesům. Venku byla žena, která krvácela, neboť jí dlaždice ze střechy poranila hlavu. Uvědomil jsem si, že zemětřesení bylo opravdu zlé, proto jsem se zkoušel dostat rychle zpět do Yamamoto za svou ženou. Na silnici byla ale obrovská dopravní zácpa. Když jsem se dostal k mostu Abukuma Oohashi, viděl jsem přicházet asi sedm metrů vysokou vlnu tsunami. Otočil jsem rychle auto, ale o chvíli později jsem cítil, jak vlna tlačí mé auto dopředu. Nic se mi ale naštěstí nestalo. Určitě bych zemřel, pokud bych byl jen o 10 sekund pomalejší.
Míval jsem noční můry o tsunami a o tom, jak mě zastihla a já umíral. Stále si vybavuji ten hluk, který vydávaly stožáry vysokého napětí, když do nich narazila tsunami, nebo hořící benzínovou stanici, před kterou v dešti stála žena a držela v náručí malé dítě. Déšť se pak změnil ve sníh.
Do Yamamoto jsem se ten den dostal až v deset večer. Moje žena mi řekla, že krátce po zemětřesení se šla podívat na staršího pána ze sousedství, zda je v pořádku. Pomohla mu dostat se do druhého patra domu, čímž jej pravděpodobně zachránila před blížící se vlnou tsunami. Ten večer jsme jedli jen zeleninu z mojí zahrádky a světlo svíčky bylo to jediné světlo, které jsme měli.“
Manželka pana Ishikawy zemřela několik dní po zemětřesení, její muž se přesto zapojil do pomoci. Děti z místního evakuačního centra tvrdí, že je to člověk, který nejvíce ovlivňoval náladu evakuovaných. Byl to právě on, který se pravidelně postavil na vyvýšenou plochu v centru a oznamoval lidem aktuální novinky z radnice či od armády.
Evakuační centra jsou postupně uzavírána a lidé se stěhují do dočasných příbytků, které staví vláda a organizace, jako je ADRA, je vybavují tím nejnutnějším. Přesto se někteří obávají toho, co bude dál. Mnozí nemají práci ani žádný jiný příjem a musí proto hledat jiný způsob, jak přežít. Pan Ishikawa má však jasno: „Přemýšlím o tom, co budeme dělat s tímto městem. Můžeme vymyslet nové věci. Vždy jsme přemýšleli o tom, jak udělat město lepší, než jaké bylo doposud. Vždy jít dál, to jsme my.“
Kategorie: Aktuality
