Chcete vidět naše projekty ve světě na vlastní oči? Není to nemožné!

Říká se, že na naší planetě je něco málo přes 200 států. Možná vás překvapí, že ADRA má své pobočky ve více než 130 zemích světa! Zastavte se, když pojedete kolem - opravdu to není nemožné...

Náš projekt pomoci dětem v Bangladéši – tzv. Banglakids – navštívila paní Iveta Zelenková. Iveta je maminkou tří dětí, ale v Bangladéši podporuje další dvě - chlapce Samuela a dívku Menuprue. Právě za nimi se Iveta rozhodla s námi vydat.

Iveto, jaké bylo Tvoje první setkání se Samuelem?

"Úžasné, nikdy jsem takový pocit nezažila. Samíkovi je 12 let. Hned mě chytil za ruku a vodil mě po areálu školy. Ukazoval mi rostliny na zahradě, říkal mi jejich názvy. A já, protože jsem mu nerozuměla, jsem mu je pak říkala česky. Potom jsme byli na obědě. Rodina byla velmi milá. Samík má oba rodiče a mladší setru. U stolu mi pořád něco nabízel a pak mi řekl: „Proč nejíš? Jíš málo!“ Je to moc příjemný, šikovný a chytrý kluk. Chtěl by se stát lékařem. Jsem moc ráda, že jsme se mohli setkat."

Po návštěvě Samuela jsme společně objížděli školy v západní a severní části Bangladéše. Cestovali jsme autem, na motorkách, rikšou, přejížděli jsme řeky na člunech… Na co asi nejvíce vzpomínáš?

"Nemůžu z toho vybrat jeden jediný okamžik, to asi ne. Jsou to spíše střípky, které se skládají v úžasný celek. Už ta cesta. Pořád bylo na co se dívat. V Bangladéši bylo zrovna období sklízně rýže. Lidi jsou tam strašně houževnatí a pracovití. Žijí pospolu a v kontaktu s přírodou. Neztratili ještě kořeny svého lidství. Byli usměvaví, srdeční, otevření, chtěli si s námi povídat, dívali se nám do očí.

Na mnohých školách bylo vidět, že tu děti jsou šťastné. Vděčné, že mohou do školy chodit, dostanou oblečení nebo rýži a vajíčko k obědu.

Nebo třeba jedna školička – děti na nás čekaly do pozdního odpoledne. V přívalu deště a v bouřce jim vítr sebral část plechové střechy staré školy, těsně před tím než jsme tam přijeli. Naštěstí den předem dokončili střechu nové školní budovy, kde se děti mohly schovat. Viděla jsem, jak se brodily ve vodě a bahně - pro nás strašné podmínky, přesto byly šťastné. To byl zvláštní okamžik."

Asi také vzpomínáš na setkání s mladou slečnou, kterou podporujete –
s Menuprue. Ta je z jihovýchodní části Bangladéše. A právě tam jsme se kvůli nepokojům a restrikcím vlády nemohli vypravit. Menuprue ovšem přijela za Tebou v doprovodu učitele do Dháky. Jaké to bylo?

"Menuprue byla moc milá, laskavá, taková objímající. Překvapilo mě, že přijela evropsky oblečená. Měla černé džíny a černou šatovku. Uměla trošku anglicky, ale většinou mluvila jazykem Marma a pan učitel nám překládal.  Když jsme potom byly spolu samy, měly jsme hodiny jazyků. Říkaly a psaly jsme si různá slova. Ona mi to napsala ve svém jazyce a já zase ve svém. Říkala, že by chtěla být zdravotní sestrou, v oblasti Chittagongu, ze které pochází.

Zažili jsme společnou procházku, pohled na Dháku z vysokého domu a návštěvu slumu Čalantika, kde ADRA pomáhá dětem i rodičům. Námi oběma to otřáslo. Nikdy jsme nic takového neviděly.

Večer před odjezdem vyjádřila Menuprue přání spát se mnou v jednom pokoji. Tak jsme dali postýlky dohromady a povídaly jsme si skoro celou noc, každá ve svém jazyce. Ráno jsem byla nevyspaná, ale byla to pro mě úžasná zkušenost."

Když Menuprue odjela, stala se překvapivá věc. Po jednom z našich kolegů Ti poslala 1000 Taka (cca 300 Kč), aby sis něco koupila. To musel být pro Tebe zvláštní pocit – nepletu se?

"Pro mě to byl strašný šok. Oni sami nic nemají, my jim pomáháme. A pak když odjede, tak vám někdo dá její našetřené peníze, které dlouho spořila, aby vám vůbec něco mohla dát. Tak to jsem byla v takovém vnitřním rozporu, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Nicméně, vzít jsem si to musela, a říkala jsem si, kdybych jí tam měla, tak bych ji asi přetrhla. Nakonec jsem si koupila tradiční oděv, three-piece. Kluci mi pomohli s výběrem, vyfotili mě a poslali jí fotky."

To mi připomíná, že jsme s naším kolegou Kimem vybírali i sárí pro Tvoji dceru. Líbilo se?

"Lucka nosí takové tmavé oblečení, džíny, neobléká se pestře. Když to sárí viděla prvně, řekla: „Takové pestré barvy?“ Tak jsem jí řekla: „Holka nemůžeš mi nic říct, protože ses domluvila s Kimem a Kamilem.“ Pak si to oblékla a zjistila, že jí to fakt sekne. Vybrali jste dobře, Lucka byla nadšená."

Ty svou pomocí pomáháš měnit budoucnost dvěma bangladéšským dětem a jejich rodinám. Jak Bangladéš ovlivnil Tebe?

"Bangladéš se vryl do mého srdce, do mé mysli, do mého způsobu nazírání na život. My jsme tady tak zavaleni a vzdálení kořenům života, že to prostě nevidíme a nevnímáme. A tam jsem se mohla zastavit. Mohla jsem vidět ten život úplně z jiné stránky. Změnilo mi to některé hodnoty. Zjistila jsem, že člověk vždycky může udělat víc pro druhého člověka.

Zvláště tu moji „proměnu“ vnímají moje děti. Když jim říkám tuhle věc k životu nepotřebuješ, tak mi odpovídají: „Mami, ty jsi tam do té Bangladéše neměla jezdit.“

A co na to říká manžel?

„Řekl bych, že je taková klidnější a pokornější… Zatím.“ (smích)

Dejte s námi šanci na lepší život dalším dětem v Bangladéši! Mnoho z nich už vystudovalo jen díky Vám!

Více o našem projektu Banglakids najdete zde:

http://www.banglakids.cz/