Seniorům nejvíce schází opravdová přítomnost blízkého člověka

Přečtěte si rozhovor s Kateřinou Čigášovou, která svůj volný čas tráví jako dobrovolnice Adry ČR v domově pro seniory. Rozhovor vyšel na portálu StudentPoint.cz.

Co vás vedlo k tomu stát se dobrovolnicí a proč jste si pro tuto činnost vybrala právě seniory?

Na světě je mnoho lidí, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodnění (ať už svým zdravotním stavem či nedostatečnou sociální oporou), to však není důvod k tomu, aby stáli na okraji společnosti, jak tomu však často bývá. A dobrovolnictví je podle mě vhodná cesta k tomu, jak tohle měnit.

Abych pravdu řekla, já chtěla zprvu spíše do nemocnice k dětem – říkala jsem si, že tam se ty děti více střídají a tak se tam nestihne vytvořit nějaký trvalejší vztah. Zatímco když člověk dochází pravidelně k jednomu stejnému seniorovi, tak to je o něco větší závazek. V té době však byla kapacita u dětí plná, a tak jsem si vybrala jako cílovou skupinu seniory. Začala jsem docházet ke dvěma paním, které společně sdílí jeden pokoj, a jsem ráda, že to nakonec dopadlo zrovna takhle. Možná právě proto, že je mezi námi takový věkový rozdíl, se toho od sebe můžeme vzájemně o to více naučit.

Když jste se pro dobrovolnictví rozhodla, co jste od toho čekala? Naplnila se tato očekávání?

Na začátku jsem ještě nevěděla, ke komu budu docházet, jak na tom ta osoba bude zdravotně a co vše spolu budeme moci dělat za aktivity. Proto jsem se spíše snažila ze všech očekávání vymanit a být otevřená k tomu, co mi má dobrovolnická zkušenost přinese. Neměla jsem tedy nějakou konkrétní představu, spíše jsem prostě doufala, že budu moci někomu osamělému vyplnit alespoň část jeho času. Myslím si, že nakonec jsem se toho díky dobrovolnictví já sama mnoho naučila, takhle jsem o tom však na samém začátku vůbec nepřemýšlela.

Kdybyste měla pár slovy popsat, co pro vás dobrovolnictví znamená, jaká slova byste použila?

Radost, vděk, učení, vzájemnost, úcta.

V čem spočívá náplň vašeho dobrovolničení? Je zcela na vás, jak bude vaše návštěva probíhat?

Není nikdo, kdo by mi určoval, co mám dělat. Záleží to jen na mně a těch dvou seniorkách, ke kterým docházím, jak se dohodneme. Já však neumím nic speciálního – neumím zpívat ani hrát třeba na nějaký hudební nástroj. Většinou si povídáme, hrajeme slovní fotbal nebo jim předčítám. Ta samotná náplň toho dobrovolničení není zas až tak rozhodující. Pro ty lidi je podle mě mnohem významnější to, že za nimi někdo dochází zcela dobrovolně, opravdu se o ně zajímá a zažívají pocit vzájemného sdílení. I kdyby to třeba mělo znamenat, že spolu budou mlčky sedět v jedné místnosti. Není ticho jako ticho.

Docházíte do domova pro seniory. Změnil se za tu dobu váš pohled na stáří? Bojíte se vy osobně stárnutí?

Nemyslím si, že můj pohled na stáří by se vlivem dobrovolničení nějak změnil. Spíše jsem se utvrdila v tom, k čemu jsem byla vychovávána – staří lidé jsou stále plnohodnotnými bytostmi, se kterými je nutno také takhle zacházet. Navíc za sebou mají mnoho zkušeností, díky čemuž nás toho mohou mnohému naučit. Já se stárnutí nebojím (alespoň zatím), pohlížím na to, jako na přirozenou součást lidského života. Ke stárnutí se však může pojit strach z nedůstojného zacházení a z osamocení, což jsou však věci, které můžeme společně alespoň z části eliminovat.

Co podle vás dnešním seniorům nejvíce schází?

Asi opravdová a dostatečná přítomnost blízkého člověka. Mnoho seniorů už nemá přátelé a často ani rodinu. A když už senior rodinu má, členové ho nemohou kvůli pracovní vytíženosti či z jiných důvodů navštěvovat tak často, jak by on sám potřeboval. Senioři mají úplně jinou strukturu času, než pracující lidé, kvůli čemuž se také o to méně dostávají do kontaktu s druhými lidmi. O to větší význam to však pro ně má.

A na závěr: Mohla byste se s námi podělit o nějaký zážitek z dobrovolnické praxe, který vám nejvíce utkvěl v paměti?

Ze začátku si mě obě seniorky kvůli svému onemocnění nepamatovaly a každá další návštěva byla, jako kdybych tam byla poprvé. Ale nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsem již po několikáté vešla do dveří a tentokrát mě nečekal zmatený pohled, ale úsměv na jejich tváří a já věděla, že už si mě pamatují. A tehdy jsem si potvrdila, že dobrovolnictví má opravdu smysl.

Autorka: Lucie Nulíčková, StudentPoint.cz