Jak doktorům utíkal pacient přímo z operačního sálu

Jak doktorům utíkal pacient přímo z operačního sálu

Tak opět máme trochu času, abychom vás mohli pozdravit z našeho projektu v Keni a podělit se o pár zážitků, které se nám zapsaly do paměti.

A jako tradičně začínáme zprávy z Itiba počasím. Dočkali jsme se deště!!! Už druhý den máme v Itibo přeháňky, sice takové krátké, ale jsme rádi i za ně. Naše dívky podlehly euforii z padající vody a při prvním malém lijáku se rozhodly, že místo sprchy v koupelně využijí přírodní déšť k umytí. No a aby zde nebudily pohoršení, převlékly se do plavek. Byla to náramná legrace, protože než vyměnily pracovní úbor za koupací, pršet přestalo. Nakonec ale stejně skončily ve sprše, aby své hygieně učinily za dost.

Odpoledne přišla mladá žena v doprovodu svých tetiček, babiček a kdoví koho ještě. To je pro nás předzvěst, že se asi chystá k porodu. Podle vzhledu vypadala přinejmenším na trojčata a tak se ji ujal náš porodní tým, který toho dne měl službu. Po krátké době jsme vysílačkou (naše pracoviště jsou propojena vysílačkami, pro případ řešení urgentních stavů a mobilizace celého týmu) obdrželi zprávu, že nejspíše půjde o porod dvojčat. Ani naše zkušená sestra Elizabeth toto nevyloučila. Tak jsme všichni očekávali nastupující kontrakce rodičky. Čas pomalu utíkal, rodička stále nic a nakonec byla už i bez bolestí. S porodem vydržela do druhého dne a narodilo se jedno miminko.

O mladé dívce, která byla napadena svým bratrem a poraněna na noze mačetou, jsme vás informovali jen krátce v předchozí zprávě. Tuto zraněnou přivezli autem, nohu měla ovázanou zkrvavenými šátky. V rychlosti jsme připravili vyšetřovací stůl na ambulanci k chirurgickému výkonu, protože na sálku druhá skupina týmu převazovala malou Anitku (holčičku s popáleninami, která je v itibské nemocnici už delší dobu). Pro jistotu jsme zraněné dívce zajistili žílu a napojili ji na infuzi, pokud by byla větší ztráta krve v důsledku poranění nějaké cévy nebo tepny.  Na vnitřní straně lýtka byla rána velikosti cca 5 cm, kterou jsme zrevidovali a po vrstvách zašili. Následně jsme objevili další ránu na zevní straně lýtka. Ošetření jsme provedli stejné a celý výkon probíhal bez komplikací. Dívku jsme ještě večer převázali a do ran zavedli drén, abychom zamezili případnému nahromadění krve pod kůží. Ještě dostala preventivní antibiotickou léčbu a druhý den po výkonu šla domů  s tím, že bude docházet na převazy a kontroly.

Naše malá Anitka se den ode dne lepší. Už nemusíme obvazovat jednu stranu hrudníčku. Postupně jsme jí při převazech odstraňovali odumřelou kůži, která mohla bránit hojivé granulaci. Nyní jsou všechny plochy čisté a proces hojení může pokračovat.

Večer přišla matka s klukem, asi sedmiletým, s tím, že ho pokousal pes. Doprovázel je na ambulanci náš hlídač a zahradník Njochi. Když jsme chlapce vyšetřili, měl na loktu ruky pouze dvě malé oděrky, vypovídající o malém stisku čelistí psa. Ptali jsme se, jak byl pes velký. Náš strážný začal široce gestikulovat a říkal „very big dog!!!“ a ještě dal náležitý důraz na jeho velikost. Docela jsme se podivili představě nějakého obr psa, který by napadl dítě, protože žádné velké bafany jsme v okolí neviděli. Ještě jsme ho požádali, aby nám ukázal, jak byl pes velký. Znovu nám opakoval „very big dog“ a rukou ukázal jeho velikost. Od země asi 20cm. Této velikosti odpovídalo i několik malých ranek na loktu dítěte. Docela nás to rozesmálo, jakého to „rybáře“ v Itibu zaměstnáváme. Nicméně jsme po našem ošetření matce doporučili, aby  raději zašla s chlapcem druhý den na vakcinaci  proti vzteklině do nemocnice v Nyamiře. Myslíme si, že tam nepůjde, protože už jen cesta matatem (místní doprava – mikrobus) je finančně nákladná a ještě vakcinace, skládající se ze 4 injekcí, každá za 1.000 šilinků, je nad finanční možnosti místních lidí.

Včerejšek byl ve znamení alkoholového oparu. Místní asi udělali velmi kvalitní čangu (název pro místní alkohol, který se podomácku pálí ze všeho možného, co je možné vykvasit a vypálit, snad i  kravský trus :), a tak všude po okolí vyřvávali ožralci. No a první zranění na sebe nedalo dlouho čekat. Skupina chlapů dovedla velmi opilého muže s krvácející ránou na hlavě. Prý dostal do hlavy kamenem. Uložili jsme ho na chirurgický sálek a započali ošetřování. Pacient byl vcelku klidný, ale po chvíli usoudil, že už ležel dlouho, a tak začal vstávat a chystat se k odchodu. My jsme byli právě ve fázi „lovu“ několika přetnutých krvácejících cév k zachycení peánem. Vzhledem k tomu, že muž měl téměř dva metry a náš tým se ani zdaleka, kromě Moniky, naší medičky, této výšce nepřibližuje, ustoupili jsme stranou a nechali krvácejícího v poklidu odcházet z ambulance. Přesto jsme se nevzdali a  následovali ho s přesvědčováním, aby se vrátil na ošetření. Po chvíli sezení na lavičce a klidného odkapávání krve do trávníku, se zvedl a kráčel s námi na pokračování výkonu. Po 15 minutách se nám podařilo najít tři cévy v ráně, které hojně krvácely. Zacvakali jsme je peány a chystali si návleky (jehlu se vstřebatelnou nití) na jejich podvazování. Nicméně náš pacient opět dospěl k jinému rozhodnutí, než bylo to naše, a zvedl se k odchodu. Se zacvakanými peány v hlavě kráčel pryč a my jsme se tentokrát všichni v závěsu vydali za ním. Naše Elizabeth a Joseph se doslova lámali smíchy, protože vidět odcházejícího pacienta s několika poskakujícími nástroji zejícími z hlavy a chirurgický tým v rukavicích, ústenkách a brýlích v jeho stopách, to zde není na denním pořádku. Opět jsme ho přemlouvali, aby se vrátil, samozřejmě nám šlo o pacienta, ale tak trochu i o naše nástroje, které si „odnášel“ v hlavě. Tentokrát byl neoblomný a tak si to šinul, za přihlížení mnoha místních lidí, z brány zdravotnického zařízení na náměstí. I starší prodavačky přestaly na náměstí obchodovat s banány a s údivem a smíchem sledovaly, co se to v Itibo děje. Náš tým mu byl stále v patách, nyní už jen kvůli záchraně nástrojů. Muž ale utekl uličkou mezi domy do polí. Tak jsme se po chvíli vraceli zpět, bez pacienta, bez nástrojů. Nicméně cestou jsme rozhlásili, že kdyby nástroje našli, ať nám je donesou. Sálek jsme začali uklízet, protože už jsme nevěřili, že se nám pacient vrátí. No, světe div se, asi po půl hodině nám jej dovedli. To už se zase usmíval a sliboval, že se nechá ošetřit. Ještě větším překvapením pro nás bylo, že měl stále všechny tři peány v ráně zacvakané. Je vidět, že děláme naší práci důkladně :). Tak jsme tedy cévy podvázali, ránu zašili a v poklidu pacienta propustili domů. Brali jsme to jako takové odlehčení celého dne, vždyť pacienta s nástroji v hlavě nechytáme po vsi každý den.

Dnešní den je ve znamení očkování dětí a tak se nám ambulance a čekárna stále od ranních hodin plní maminkami s dětmi. Občas mezi nimi je nějaký drobný úraz, převaz nebo vyšetření. Celkově je ale poklidné dopoledne, vyvstává tedy otázka: “klid před bouří“? Mějte se pěkně a budeme se těšit, že s námi skrze naše zprávy zůstanete.

Aleš Bárta, manažer projektu

Jak můžete zdravotní středisko v Itibu podpořit?