Rozhovor s dobrovolnicí: Nechat se odměňovat úsměvy
Eva Bílková, studentka psychologie, se věnuje dobrovolnictví od jara loňského roku, kdy navštívila dobrovolnické centrum ADRA v Praze. Od té doby pravidelně docházela na pánské lůžkové oddělení Neurologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF v Praze.
Co vás přivedlo k myšlence pracovat jako dobrovolnice?
Od kamarádky jsem se dozvěděla o tom, že lze jako dobrovolník docházet do nemocnic a dělat tak společnost pacientům. Ta myšlenka mi nedala spát, protože jsem musela myslet na svou babičku, která byla dlouhodobě nemocná. Z této zkušenosti vím, že pacienti v nemocnicích uvítají jakékoli zkrácení dlouhé chvíle. Řekla jsem si, že to zkusím taky, a našla jsem si informace o různých organizacích, které toto umožňují. Z nich mě nejvíce zaujala humanitární organizace ADRA.
Čím vás organizace ADRA tak oslovila?
ADRA mě oslovila díky své dlouhodobé dobré pověsti, ale hlavním důvodem byla její spolupráce s Neurologickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Moje babička trpěla Parkinsonovou chorobou, a proto mi bylo toto oddělení svým způsobem blízké.
Náplň mojí práce je velice různorodá. U aktivit především záleží na zdravotním stavu každého pacienta. Nejčastěji na pánském oddělení vedeme horečné politické diskuze, ale také někdy hrajeme karty, zajdeme na kávu, krátkou procházku anebo sledujeme hokejové zápasy.
To zní hodně časově náročně, kolik hodin týdně pacientům věnujete?
Na oddělení docházím jednou týdně. Nedá se říct, kolik přesně času tím strávím, to se pokaždé liší podle potřeb pacientů. Byly situace, kdy jsem tam strávila půl hodinu, ale také celé odpoledne až do večera.
Jak to vnímá vaše okolí? Co říkají přátelé a spolužáci na to, že svůj čas trávíte docházením do nemocnice?
Mé okolí to vnímá velice pozitivně, mí spolužáci se také věnují dobrovolnictví, takže si navzájem radíme a vymýšlíme další nápady na zábavu pro pacienty.
Mnoho lidí považuje práci v léčebných zařízeních za depresivní. Jak to cítíte vy?
Zatím mě depresivní nálada nikdy nepřepadla. Je to asi i tím, že oddělení kam docházím, je velice hezké světlé místo, kde vládne velice optimistická a příjemná nálada.
Můžete prozradit nějakou zajímavou situaci, která se vám při „dobrovolničení“ stala?
Nejraději vzpomínám na jednoho pacienta, který měl poruchu řeči a vlastně už opravdu minimálně komunikoval. Prvně jsem si říkala, jak to provedeme, ale pán mě chytl za ruku a já jsem mu začala povídat o politice a kultuře. On tak jenom pomrkával a usmíval se, potom usnul… Tehdy mě strašně překvapilo, jak se dá krásně dorozumět i beze slov.
Nejvíce mě překvapilo, s jakými osudy lidí se zde člověk potká. Některé příběhy nejsou tak růžové, ale moc se mi líbilo, že i přesto všechno se pacienti snaží brát svoji situaci s nadhledem a pozitivně. Řekla bych, že je to také zásluhou zdravotnického personálu, protože tvořili na oddělení velice příjemnou atmosféru.
Jaké výhody a nevýhody spojené s vaší činností dobrovolnice pociťujete? Co vám dobrovolnictví dává a co vám bere?
Dobrovolnictví mi nic nebere, pouze dává. Pokaždé, kdy odcházím, jsem nabitá energií a mám krásný pocit, že jsem byla dnes užitečná a někoho mohla potěšit. Největší odměnou z téhle práce je rozhodně lidský úsměv.
Připravil: Ondřej Liška
Vyšlo na webovém portále StudentPoint.cz.
Kategorie: Praha
