Pomáhám, ale oni pomáhají zase mně! Aneb dobrovolnicí Na Františku!
„Jak se máte?“ Vsadím se, že tahle věta by vás asi běžně nedojala. Ale co kdyby se vás takto zeptal člověk, který už více než 10 let nepromluvil? Co kdyby vám takovou otázku položila dáma, která již 12 let jen leží na posteli, nemůže se moc hýbat, a je opravdu hodně uzavřená? Jak byste se cítili, kdybyste k této staré paní chodili každý týden, mysleli si, že vás možná ani nevnímá, a ona by najednou takhle promluvila?
Dovolím si říct, že by vám bylo přinejmenším dobře na duši. A přesně takový pocit měla jednoho dne Markéta Hájková – třicetiletá žena, která navštěvuje starší lidi v nemocnici Na Františku coby dobrovolnice z Pražského dobrovolnického centra ADRA.
Možná to byly hloupé předsudky, ale když jsem se vypravovala za Markétou do nemocnice, nečekala jsem, že na mě před vchodem bude čekat tak půvabná stylově oblečená a evidentně velmi vytížená žena. „Chodím si sem odpočinout.“ Vysvětluje Markéta při chůzi do Léčebny dlouhodobě nemocných. „Mám toho v práci vážně hodně. Ale tady je takový zvláštní klid. A dozvíte se tu tolik zajímavých příběhů! Zavede vás to někam úplně jinam. Na chvíli zapomenete na ten svět venku.“ Je to tedy jasné – Markéta chodí pomáhat, ale i ona vlastně určitou pomoc dostává.
Markéta dochází Na František každý týden na zhruba 2 hodiny. V současné době nemá žádného stálého pacienta, který by ji očekával. Téměř každý týden si chodí povídat s někým jiným. „To může být trochu složité, ne?“, namítám. Ale Markéta to vidí jinak: „Jsem už za ty dva roky, co sem chodím, zvyklá. Ti lidé potřebují hlavně blízkost – potřebují se vypovídat, a mluvit o tom, co bylo. Jejich rodiny už to obvykle asi tolik nezajímá – určitě to od svých babiček a dědečků slyšeli už mnohokrát. Já jim dám šanci si znovu zavzpomínat. A víte co – mě to opravdu zajímá. Často mi vykládají, kde co dříve v Praze bylo, kde byl jaký obchod a co je tam dnes. Dozvěděla jsem se díky nim spoustu nových věcí opředených tolika příběhy!“
Kosmetický salón k nezaplacení!
Vejdeme spolu do žlutě vymalovaného světlého pokoje s krásným výhledem do zahrady. Po obou stranách místnosti leží dvě starší paní. „Dobrý den Andulko! Já jsem Markéta, už jsme se viděli.“, představuje se s úsměvem Markéta Hájková a podává ruku milé paní, která jako většina dalších pacientů doma upadla a teď potřebuje trvalejší pomoc. Paní má nad postelí vylepený velký obrázek Karla Gotta a černé kočky. „Tak na vás zase dohlíží Kája a Macek? To jste v dobrých rukou.“, usmívá se Markéta a starší dámy v pokoji postupně rozesměje a rozmluví. Paní Andulce ještě pomůže na toaletu a z nemocničního pokoje se pak dokonce stává malý kosmetický salón. Když se Markéta se staršími dámami loučí, paní Andulka má krásně učesané vlasy do culíku.
Jedno je na první pohled patrné – starší nemocní lidé potřebují vlídné lidské slovo a zacházení, potřebují se vypovídat a trochu zpříjemnit dlouhý den, v němž se často už hodně ztrácejí. To je přesně to, co jim mohou poskytnout dobrovolníci z Adry. A Markéta Hájková je jedna z nich.
I z pádu na dno se dá odrazit…
V devatenácti letech také spadla – jako mnoho pacientů, za kterými teď chodí. Ale spadla hodně ošklivě ze schodů – rok byla na vozíčku a lékaři ji moc šancí na opětovnou chůzi nedávali. Pro devatenáctiletou slečnu strašlivé pomyšlení, pochopitelně. Je to klasika – když se vám stane něco takového, poznamená to i vaše myšlení. Zřejmě si uvědomíte, co je opravdu důležité, na čem opravdu záleží. Dnes třicetiletá Markéta si kdysi sáhla na dno a teď i proto pomáhá jiným zvládat těžké situace.
Markéta tvrdí, že díky dobrovolnictví v nemocnici Na Františku znovu přehodnotila svůj pohled na život jako takový. „Zůstat ve stáří sám je šíleně smutné a nechci, aby se tohle přihodilo mé rodině. Lidé ve stáří bilancují. Nechci připustit, abych si následně uvědomila, že jsem se bůhví proč hnala za lepším životem a přitom neměla čas na své blízké a taky na sebe. Čas kvapí, přímo letí. Když se po čase zastavíte, zjistíme, co všechno jsme nestihli, protože jsme měli jiné priority.“
Markéta Hájková dobrovolnictví všem vřele doporučuje, ale především „těm, kteří nebudou v dobrovolnictví hledat vlastní prospěch.“ Ale dodejme, že v dobrovolnictví mohou hledat jiný náhled na svůj život. To je dovolené, a že ho získáte je dokonce velmi pravděpodobné!
Chtěli byste se také stát dobrovolníkem? Chtěli byste pomáhat starším lidem nebo postiženým dětem?
Není to nic složitého! Dobrovolnice Markéta Hájková (profesí asistentka a tajemnice Výboru pro sociální a bytovou politiku, bezdomovectví a protidrogovou problematiku ÚMČ Praha 1) radí:
„Obecně má celý projekt na starosti milá a srdečná vedoucí projektu Mili Čančíková. Pod jejím vedením jsou zároveň dvakrát až třikrát do roka organizovány supervize, na kterých se setkáváme společně se všemi dobrovolníky, s vedením nemocnice i vedoucími jednotlivých oddělení s působností dobrovolníků a hlavním podporovatelem projektu. Tím je předsedkyně sociálního výboru městské části Praha 1 Šárka Táborská a první místostarosta a radní pro zdravotnictví Daniel Hodek. Komunikace s nemocnicí je na báječně profesionální a přátelské úrovni.“
Podívejte se na tyto webové stránky: www.adrapraha.cz
Tam najdete veškeré informace i kontakt na onu milou paní Milenu Čančíkovou – ženu, která spolu se svým manželem Michalem zakládala první dobrovolnické centrum ADRA v České republice a nyní je vedoucí Dobrovolnického centra ADRA Praha. Váš zájem a Vaši pomoc určitě uvítá!
A na závěr jedna kvízová otázka, kterou zodpovíte, jen pokud jste dočetli až sem
Kdo je to dobrovolník?
A. Blázen, který neví roupama co dělat.
B. Někdo, kdo naivně sní o lepším světě.
C. Člověk s velkým srdcem, který je ochotný věnovat svůj čas a energii jiným lidem, kteří potřebují pomoc. A jemu samotnému se tím určité pomoci také dostane.
(Jak už to tak bývá – C je správně)
Text: Petra Lazáková
Foto: Petra Lazáková a Markéta Hájková
Kategorie: Praha
