Křesadlo: Cena pro obyčejné lidi konající neobyčejné věci

Také letos bude porota v několika krajích udílet cenu Křesadlo. Je určena obyčejným lidem, kteří dělají neobyčejné věci. V Praze nominuje ADRA dobrovolnici Martinu Hüblovou. Přečtěte si její příběh, třeba Vás také inspiruje.

Martina Hüblová působí už od roku 2011  v denním stacionáři Psychiatrické kliniky Ke Karlovu jako dobrovolník-terapeut. Setkává se ženami a výjimečně i s muži svádějícími každodenní náročný boj se závislostí, o které se snad ani neví, že by mohla vzniknout. Závislostí na jídle. I tak se dá charakterizovat anorexie a bulimie.

Role Martiny je nenápadná, ale důležitá. Klienti  přicházející na stacionář často trpí nedostatkem sebevědomí. Terapeutické programy pro ně představují odpočinek od každodenní reality, která je dostihuje na každém kroku. Martina  klienty provází relaxací, ale přichází také jako člověk, který je připraven sdílet jejich radosti i starosti a zapojit se do společného dění. „Hovoříme o pocitech, o životních zkušenostech, ale i o knížkách, filmech, nebo dokonce o vaření. Někdy se u toho zasmějeme a to je vždycky dobře,“ vypráví dobrovolnice.

Být dobrovolníkem na psychiatrické klinice je specifický úkol a není určen každému. Martina sem smí docházet jen díky tomu, že vystudovala sociální práci a má za sebou terapeutický výcvik.  Obojí využívá nejen během dobrovolnické služby, ale i v zaměstnání – pracuje ve sdružení Fokus Praha s klienty se závažným duševním onemocněním.

Chtělo by se položit Martině otázku, jestli toho lidského trápení, kterého je často svědkem, nemá někdy nad hlavu. Proč ve volném čase nečte nebo neodpočívá? Proč po práci s lidmi chodí zase za jinými lidmi? Pro každého druhého člověka by to byla nemyslitelná zátěž. Martina má navíc zdravotní handicap, prodělala složitou operaci, dodnes se pohybuje s pomocí hole. Oproti zdravým lidem se mnohem dříve unaví.  „Je to náročné, ale dokud můžu, tak se snažím. Dobrovolnictví mne totiž samotnou rozvíjí. Prožila jsem tady spoustu krásných momentů a poznala mnoho výjimečných lidí," říká. Jsou prý chvíle, kdy se jí ženou slzy do očí. „Třeba tehdy, když si během dobrovolnické služby vytvoříme s pacientkou hezký vztah, ona pak odchází a já si samozřejmě moc přeju, aby se uzdravila a už se  nemusela na stacionář vrátit. Vždy doufám, že se třeba potkáme na jiném, chtělo by se říct, zdravějším místě. Často je tomu ale jinak a my se opět setkáme na stacionáři.  

Laskavý úsměv Martině nemizí z tváře, i když mluví o svých vlastních potížích. Celá její bytost vysílá tolik pozitivní energie, že jen pouhý rozhovor s ní dodá člověku povznášející pocit. Kde se bere tolik síly v člověku, který si sám hrábl na dno své psychiky, když se rval s osudem o své vlastní zdraví? Je to jako malé kouzlo. Kousek toho světýlka dostane každá pacientka, se kterou Martina hovoří.

Martina je prvním a jediným dobrovolníkem Adry ve stacionáři. Spolupráce s Adrou jí, jak sama říká, dává zázemí i vědomí, že má za zády uznávanou a osvědčenou organizaci. „Skrze dobrovolnictví, které mi ADRA zprostředkovává, poznám spoustu zajímavých lidí, kteří mě inspirují svou odvahou a silnou vůlí. Dobrovolnická práce mi také dává zažít, že pocit dobře vykonané práce se dostavuje i bez finanční odměny. V Adře se mi dostává i ocenění a to potěší,“ uzavírá.