Dobrovolníci sdílí své jedinečné zážitky
2.2.2021
Dobrovolníci píší životní příběhy svými DOBRO činy a proto se chceme s vámi dneska podělit o jeden z nich. Pohodlně se usaďte a nechte se vtáhnout do víru dění. Pěkné čtení.
„Dlouho jsem váhala, ale vím, že nastal ten správný čas podělit se i o moje zkušenosti s dobrovolnickou službou.“, říká karvinská dobrovolnice Renata Horváthová, která dochází do Domova pro seniory SLEZSKÉ HUMANITY.
Tak jako každý dobrovolník jsem začala s pohnutkou udělat něco krásného. Přála jsem si obohatit život nezapomenutelnými zážitky, zkušenostmi a vlastně i touhou zpříjemnit život někomu, kdo po tom také touží. Ono se vždy cestičky lidiček spojí, pokud si lidé přejí to stejné. Nevím, jakým způsobem to funguje, ale je to tak. Určitě mi dají všichni za pravdu, kdo zakusili kus této krásné dobročinné práce.
Na úvodním ADRA školení jsem se dozvěděla užitečné informace k dobrovolnickému poslání a vybrala si dobrovolnický program Domov pro seniory SLEZSKÉ HUMANITY v Karviné, který jsem chtěla navštěvovat. Moje pocity z počátku byly smíšené. Nevěděla jsem, kdo na mě bude čekat a jestli s mojí návštěvou bude spokojen. Starosti se však rozplynuly hned v okamžiku, kdy jsem poznala paní Aničku.
Na první návštěvě při vstupu do pokoje zářily její oči překvapením a radostí. Vzpomínám na ten krásný pocit, když jsem viděla a cítila opravdovou vděčnost. Často jsme hrávaly hru Člověče, nezlob se!, ale také si zpívaly, povídaly o přírodě, zvířátkách a podle nálady si prozradily něco hezkého a tajemného ze svých životů. Byla hrozně ráda, když jsem jí během vyprávění česala a spínala vlasy. Asi vnitřně strádala, jelikož sponka z vlasů záhadně častěji padala na zem, když jsem zrovna byla u ní na návštěvě. S potěšením jsem vždy sponku ve vlasech poopravila. Docházela jsem za svou klientkou přibližně jedenkrát za měsíc po dobu jednoho roku.
Anička bohužel trpěla ztrátou paměti, nebylo to někdy vůbec jednoduché. Ale přes to všechno mě dobrovolnictví neskutečně naplňovalo. Po určité době mě dostihl nečekaný a pro mě neznámý šok ze situace, kdy má klientka onemocněla a zesnula. Nechtěla jsem však propadat beznaději. Život jde přece dál, smrt je součástí života a mě to nesmí zlomit. Dostala jsem nápad. Anička měla ještě její spolubydlící. „Určitě se na mě bude také těšit“, říkala jsem si.
Znovu jsem zažívala podobné pocity, jako když jsem začínala s dobrovolnictvím. Netrvalo dlouho a opět jsem se přesvědčila, že nervozita, nejistota a váhání jsou i teď úplně zbytečné. Nová klientka mě přijala se stejnou grácií a radostí jako Anička. A i když si stále zvykám na prázdné lůžko v pokoji, které patřilo mé Aničce, vím, že pokračovat v dobrovolnické činnosti u někoho dalšího má ohromný smysl. Navíc trpělivost růže přináší. A tomto případě plnou náruč lásky a pochopení. Postupem času se k nám do rozhovoru zapojila i další spolubydlící. Ostych seznámit se, šel naprosto stranou. Na otázku, kdo jsem a odkud přicházím, jsem bez váhání odpověděla: „Jmenuji se Renata a jsem dobrovolnice z humanitární organizace ADRA. Pečujeme o srdíčka těch lidí, kteří to zrovna potřebují.“.
Z prvních návštěv a nejistých začátků se tak postupně tvořila vzácná a laskavá přátelství. Každým dnem se těším víc a víc na okamžiky, kdy budeme zase spolu. Za ta léta jsme společnými silami vybudovaly vzájemná pevná pouta. Své klientky, ženy, beru jako své vysněné babičky. Jsou pro mě studnicí moudrostí a vším, čím dokáží jen babičky být. Určitě mi dá za pravdu každý, kdo si někdy dokázal vypěstovat podobný vztah.
Těmito řádky bylo mým přáním sdílet své životní zkušenosti a jedinečné zážitky. Chtěla bych rovněž za všechny DOBROVOLNÍKY poděkovat a společně poslat povzbuzující vzkaz našim lidičkám, klientům, dobrovolnickým srdcím, které v rámci dobrovolnické služby navštěvujeme. Jednoznačně víme, že BEZ NICH BY DOBROVOLNICKÉ POSLÁNÍ NEMĚLO SMYSL. Vzájemná souhra během návštěv, pocit neopakovatelného okamžiku a přátelství přináší užitek každému. Nezáleží na tom, jestli jste dobrovolník nebo klient.
Kategorie: Havířov
