Václav Dušek

VÁCLAV DUŠEK (1944) vystřídal několik manuálních zaměstnání, dálkově vystudoval FAMU, pracoval mj. jako divadelní dramaturg, filmový a televizní scenárista nebo novinář. Napsal víc než desítku knih, většinou románů – například Panna nebo orel (1974), Skleněný Golem (1989) a Poslední kovboj (1993).

Povídka Vzdálenost 700 kilometrů byla 6.9.2012 zveřejněna v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo.

Celou povídku si můžete přečíst v knize Miliónový časy. Povídka pro Adru, kterou vydává na konci dubna 2014 nakladatelství Argo. Knihu si můžete koupit v každém dobrém knihkupectví nebo si ji můžete objednat zde. Svým nákupem podpoříte aktivity organizace ADRA. Děkujeme!

Vzdálenost 700 kilometrů

V televizi běžel dokument z cikánské osady na východě Slovenska. Mladá matka s dětmi zůstala sama v chatrči, muže zavřeli. Rozžhavený plát malých kulatých kamínek polévala těstem z mouky a vody; placky podávala děckám usazeným na tvrdé pryčně; pod nohama měla podlahu z udusané hlíny (pamatoval na putyku u cvičáku v lese, stejná podlaha, lavorovice, pivo, sýr, zákazníci vojclové a vyhaslé existence), pramínky čiré vody z potoka protékaly z vrchního svahu; oknem děti viděly u jarního potoka otužilé pradleny – stály po kolena ve vodě – a taky výrostky se silnými kmeny stromků na ramenou, poraženými v nedalekém lese; v ústech namodrale kouřící silně ubalené cigarety z laciného tabáku a papírků; děvčata s kapesními zrcátky a barevnými hřebeny, v širokých pestrých sukních, se natáčela na mokré louce; v křesle dřepěl starý odřený cikán v ohmatahaným klobouku, chytal sluneční parpsky na bosé žilnaté nohy. Kolem kostela na kopci věřící, zvon tloukl do údolí, nedaleko hořela hranice trávy a dřeva, silní koně ve vycíděných postrojích nedočkavě pofrkávali, hrabali kopyty v zemi – čekání na Boha nekonečné...

Povídka pro Adru

Povídka pro Adru je projekt Salonu a humanitární organizace ADRA. Jde o cyklus povídek současných českých spisovatelů propojený tématem cest – tohle téma jsme vybrali, protože humanitární pracovníci jezdí pomáhat po celém světě a navíc budují cesty od člověka k člověku, řečeno vzletně. Mám radost, že do našeho cyklu přispěl i Václav Dušek, prozaik poněkud opomíjený polistopadovou generací čtenářů, dříve občas řazený k „severočeské literární škole“ jako jeden z následovníků Vladimíra Párala, především však autor několika zajímavých románů – odlesk jejich syrové poetiky můžeme číst i v Duškově povídce pro Adru: „Kolem kostela na kopci věřící, zvon tloukl do údolí, nedaleko hořela hranice trávy a dřeva, silní koně ve vycíděných postrojích nedočkavě pofrkávali, hrabali kopyty v zemi – čekání na Boha nekonečné.“ Václav Dušek tu splétá několik cest: z Prahy do cikánských osad na východním Slovensku a z unavené současnosti do divokého dávnověku, kdy se branci chystali na třetí světovou válku, ale nejdůležitější cestou v jeho próze se zdá být právě ta „cesta od člověka k člověku“, kterou v úvodních komentářích povídek pro Adru vždycky vyhlašujeme.