Petr Stančík

PETR STANČÍK (1968) je prozaik, básník, dramatik a příležitostný editor, živil se jako učitel, televizní režisér či reklamní textař. Do roku 2006 publikoval pod jménem Odillo Stradický ze Strdic. Vydal pět prozaických a čtyři básnické knihy – jmenujme aspoň jeho dosud poslední román Pérák (Druhé město 2008).

Povídka Dvě cesty Toníka Dvořáka byla 2.8.2012 zveřejněna v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo.

Celou povídku si můžete přečíst v knize Miliónový časy. Povídka pro Adru, kterou vydává na konci dubna 2014 nakladatelství Argo. Knihu si můžete koupit v každém dobrém knihkupectví nebo si ji můžete objednat zde. Svým nákupem podpoříte aktivity organizace ADRA. Děkujeme!

Dvě cesty Toníka Dvořáka

„Bylo mi šestnáct let a já šel s tatínkem z velvarského trhu, vedl jsem trochu divokou jalovičku. Byl jsem jako vyžle. A co čert nechtěl! Jalovice se něčeho lekla a šmejkla se mnou důkladně o zem. Několik sáhů mne táhla. A to jsem si umínil, že řezníkem nebudu.“

Onoho večera 8. září 1857, na svátek narození Panny Marie, vedli otec a syn Dvořákovi domů do Zlonic jalovici, zakoupenou na trhu. Právě když došli do Tmáně, slovo se stalo skutkem – slunce zapadalo a jeho nízké světlo vrátilo krajině kolem pradávnou krásu. Vše nové a moderní pohltily dlouhé jazyky stínů. Mohyly z okolních plání se proměnily ve struky na břiše obří vlčice, nalité mlékem kostí dávno zapomenutých hrdinů.

Z kapličky u potoka zaznělo klekání, oba Dvořákové poklekli, pomodlili se a šli dál.

Noc před nimi prosakovala světlem jako krev do prejtu. Jalůvka klidně klapala kopýtky a olizovala chlapci ruku s provazem, jako by ani nešla na smrt...

Povídka pro Adru

Povídka pro Adru je projekt Salonu a humanitární organizace ADRA. Jde o cyklus povídek současných českých spisovatelů, propojený tématem cest – tohle téma jsme vybrali, protože humanitární pracovníci jezdí pomáhat po celém světě, a navíc budují cesty od člověka k člověku, řečeno vzletně. Příspěvek Petra Stančíka popisuje jednu z nejoriginálnějších cest, jaké jsme v tomto cyklu zatím mohli číst. Stančíkův apokryf je vtipný jako přednáška z Divadla Járy Cimrmana, a přitom vnímavý jako dobrá poezie – třeba když se při popisu soumračné krajiny mohyly z okolních plání promění ve struky na břiše obří vlčice, nalité mlékem kostí dávno zapomenutých hrdinů. Na podzim chystá Petr Stančík vydání „metafyzické detektivky, odehrávající se na pozadí válečného roku 1866“. Po přečtení dnešní povídky věřím, že je na co se těšit.