Marek Toman

MAREK TOMAN (1967) vydal několik knih básní, překladů a próz – mimo jiné knížku pro děti Můj Golem (Argo 2010, nominována na Magnesii Literu) a román Frajer (Argo 2011). S Tomanovým jménem jsou rovněž spojovány romány Pavla Torcha Zvláštní význam palačinek (Argo 2005) a Já, ideální partner (Argo 2008).

Povídka Autíčko byla 1.11.2012 zveřejněna v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo.

Celou povídku si můžete přečíst v knize Miliónový časy. Povídka pro Adru, kterou vydává na konci dubna 2014 nakladatelství Argo. Knihu si můžete koupit v každém dobrém knihkupectví nebo si ji můžete objednat zde. Svým nákupem podpoříte aktivity organizace ADRA. Děkujeme!

Autíčko

Spustil jsem oči ze slečny u vedlejšího stolu v lodní kantýně a dopil kefír. Na okamžik jsem měl pocit, že je to snad Tiia, až jsem se zvedl ze židle – jenom abych zjistil, že jsou na tomhle trajektu připoutané k podlaze řetězem. Dlouhovlasá dívka byla samozřejmě jenom další estonská blond krasavice.

Za okny se objevil břeh. Blaženě jsem se protáhl. Poprvé po roce se podívám do Čech…

Opustit ostrov nebylo zrovna jednoduché. „Řekla jsem ti přece, že odsud nikdy neodjedu,“ opakovala Tiia. Pamatoval jsem si, že něco podobného zaznělo hned při našem prvním setkání v auto -bazaru v Kuressaare, jenže tehdy jsem to bral jako nadsázku. A moje máma by tak ráda poznala svou snachu...

Povídka pro Adru

Povídka pro Adru je projekt Salonu a humanitární organizace ADRA. Jde o cyklus povídek současných českých spisovatelů propojený tématem cest – to jsme vybrali, protože humanitární pracovníci jezdí pomáhat po celém světě, a navíc budují cesty od člověka k člověku, řečeno vzletně. Naše téma vyhovuje zejména spisovatelům, kteří mají nacestováno – Markéta Pilátová tak pro nás napsala příběh z Chile, Jaroslav Rudiš z Německa, Tereza Šimůnková z Indonésie. Marek Toman prožil pět let v Estonsku, kde se odehrává i jeho povídka pro Adru. „Nenápadné kouzlo té země mi přirostlo k srdci. Zvláštní ostré světlo, uzavřená krása severské krajiny poseté balvany, která jako by lidi nepotřebovala. Bohatství významů známé z naší kulturní krajiny tady zdánlivě chybí – ve skutečnosti je třeba se k němu citlivě ponořit,“ dodává autor ke své povídce, v níž právě ponoření se do hlubiny představuje osudovou cestu hlavního hrdiny, toužícího odrazit se ode dna.