Jiří Dědeček

JIŘÍ DĚDEČEK (1953) je písničkář, spisovatel, překladatel a předseda českého PEN klubu. Vydal bezmála dvacet alb (nejdřív ve dvojici s Janem Burianem, později sám) a podobný počet knih – z nich zmiňme aspoň sborník básní a písňových textů Blues pro slušný lidi (Academia 2002) a román Snídaně se psem (Torst 2008).

Povídka Cestička od Jiřího Dědečka byla 3.5.2012 zveřejněna v Salonu, literární a kulturní příloze deníku Právo.

Celou povídku si můžete přečíst v knize Miliónový časy. Povídka pro Adru, kterou vydává na konci dubna 2014 nakladatelství Argo. Knihu si můžete koupit v každém dobrém knihkupectví nebo si ji můžete objednat zde. Svým nákupem podpoříte aktivity organizace ADRA. Děkujeme!

Opatrná jízda

Z kopce sjíždí na bicyklu chlapec asi patnáctiletý, rozvážně brzdí. Je nádherný letní den, rozbalený pás silnice se vlní k obzoru, ve vůni asfaltu se tetelí vzduch – a on brzdí! A vidí, že až sjede z vršku na úroveň jezírka a pak na mostek přes potok, který je napájí, znovu ho čeká stoupání. Proč tedy nevyužije setrvačnosti, aby se v protějším svahu vyšplhal co nejvýš? Zeširoka mačká obě brzdy v pravidelných intervalech, aby se kolo nestačilo pořádně rozjet, trhanými pohyby hlavy se tu a tam podívá vpravo vlevo, ale okamžitě obrací soustředěnou pozornost zpět k vozovce, jako by mu i takto pomalou jízdou mohlo hrozit nebezpečí. Avšak černý povrch je hladký jako zrcadlo, široko daleko žádný automobil a zatáčky, dá-li se o nich vůbec mluvit, jsou jenom povlovnými ohyby, v nichž obvykle i nezkušený jezdec lehounce naklopí stroj a užívá si odstředivé síly, aniž by riskoval, že vybočí do protisměru. Proč chlapec nechce cítit vítr kolem uší, jak náleží věku? Není nemocný, lze-li na pohled soudit. Není ani neduživý, je to zdravý černovlasý kluk v tričku s nějakým nápisem a v krátkých kalhotách, na hlavě má stříbrnou přilbu a na očích drahé cyklistické brýle, kluk, který v tento skvostný srpnový den nechce slyšet přilnavý zpěv pneumatik svého úžasného kola řítícího se po horkém asfaltu a chladivé hvízdání vichru v krásných vlasech – bože můj, co se mu strašlivého stalo!? Mlčky brzdí, sjíždí kopec krokem a rozhlíží se; bylo by na místě, aby dušenou bolestí řval. Kdo mu to ublížil, jaká hrůza nutí poraněnou duši k tak zakřiknuté jízdě? … A náhle je pryč i se svým smutkem a tajemným příběhem, jen rozpálená silnice ještě chvíli dýše jeho trýzní...

Povídka pro Adru

Povídka pro Adru je projekt Salonu a humanitární organizace ADRA. Jde o cyklus povídek současných českých spisovatelů, propojený tématem cest – tohle téma jsme vybrali, protože humanitární pracovníci jezdí pomáhat po celém světě, a navíc budují cesty od člověka k člověku, řečeno vzletně.“ Těmito větami jsme po bezmála dva roky uváděli náš literárně-humanitární experiment, z nějž tak trochu mimoděk vzešla i čítanka soudobé české prózy. Projektu se zúčastnilo dvacet jedna spisovatelů od mladých debutantů po klasiky, od bestselleristů a držitelů Magnesií Liter po tvůrce soudobými čtenáři spíše opomíjené. Dnešním vydáním cyklus Povídka pro Adru končí, ale setkat se s ním snad budete moci v knižní podobě, o níž jednáme s nakladateli. Jako závěrečný příspěvek jsme vybrali text Marka Šindelky o cestě, kterou musí v každém člověku vykonat slova. Takové rozloučení se nám zdá pro literární cyklus nejpřípadnější.